san #6 Sobaeksan aneb jak šel Dom do kopce a s Dari to šlo z kopce

 

Po mé návštěvě budhistického chrámu, kterou Dom nestihl, protože byl prostě mimo, se setkáváme v Danyangu. Odsud chceme druhý den přejít horu Biribong v národním parku Sobaeksan. Dom na mě čeká na nádraží a rovnou mi vrazí do ruky kytku. Máme totiž druhé výročí a přestože jsme na cestě, tak na to na rozdíl ode mě nezapomněl. Jen aby bylo jasno, já jsem taky nezapomněla, jen jsem si nebyla stoprocentně jistá, že je to dneska. Pro všechny případy jsem ale taky vytáhla eso z rukávu. Konkrétně teda půlku sladké brambory, kterou jsem si schovala od oběda jako dezert. Hrdě ji předávám jakožto opravdovou delikatesu. Snad bude chutnat.

 

Vědět, že půjdeme ještě na večeři, tak se na čajovém festivalu tolik necpu malými dašik koláčky. Večeře v korejském stylu totiž opět předčila očekávání. Na stůl před nás staví polévku, syrového kraba, kroupy, půl tuctu talířků se zeleninou naloženou v česneku, ořechy, ryby, kachnu, knedlíky a další zeleninu. Když už mám pocit, že mi odletí knoflíček od kalhot, objednává Dom ještě makkoli. Rýžový mok podobný burčáku. Pokud znáte účinky burčáku tak víte, že vám po něm zrovna neslehne.

 

Když konečně dorazíme na místo, kde má být údajně kemp, začíná se stmívat a my bloudíme parkem tam a zpět. Nikde ani živáčka. Jen těžká technika a rozbouraná silnice v nás zasadí semínko pochybnosti, jestli tady vůbec nějaký kemp na konci října najdeme. Naštěstí se nakonec opravdu zatouláme mezi skupinku stanů. Nebo spíš plátěných 3+1 přístavků k obytným vozidlům, se kterými tu Korejci přijeli kempovat. Obyvatelé těchto luxusních haciend uvnitř grilují, zatímco se jejich potomstvo krčí u přenosné televize nebo hraje videohru. Zvětšovací stan Harryho Pottera by se mohl jít klouzat. Správce tohoto satelitního městečka nerozumí ani slovo anglicky, tak se jako vždy dorozumíváme pantomimou. V duchu si říkám, co si asi tak myslí, že po něm chceme, když má na starosti jen vybírat poplatky za kemp. Za jednu noc po nás chce částku, za kterou bychom si mohli jinde na světě užívat luxusní bungalov s výhledem na pláž, vlastní koupelnou a klimatizací. Odpor je marný, už tak jsme strávili patnáct minut němého divadla s žádostí o místo pro stan, na to usmlouvat slevu jsou naše herecké schopnosti nedostatečné.

 

Když potmě najdeme náš plácek, mohli bychom se na něj vměstnat čtyřikrát. Dvacet metrů čtverečních je připraveno pro auto, stan, pětičlennou rodinu, houpací křeslo a bazén. Náš malinkatý přístřešek se na něm ztrácí. Rychle ho ale stavíme a škrábeme se dovnitř, abychom unikli nevěřícným pohledům Korejců, kteří dokonce zvedli oči od večerního vysílání zombie apokalyptického filmu Vlak do Pusanu. Sotva zalezeme do spacáků, na stěnu stanu ťuká správce s vyděšeným výrazem v očích. No k nám nejdeš, nemáš večer čučet na horory, když se pak bojíš, probleskne mi hlavou. Mladý Korejec z vedlejšího stanu nám ale situaci přeloží. V noci má být zima a správce má jednoduše strach o naše zdraví, a tak nám nabízí přespání v dormitory za stejnou cenu. Protože jsme jednoduše líní a představa toho, že budeme potmě balit stan, spacáky a karimatky, které jsme zrovna rozbalili, se nám příčí, s úsměvem ho ujišťujeme, že i bez přímotopu to ve stanu zvládneme. Rozum a prostý fakt, že všechno výše zmíněné budeme ráno balit tak či tak, jednoduše ignorujeme a jdeme spát.

 

Ještě než usnu, vím, že je něco špatně. Poprvé se ale probudím kolem půlnoci a nelidské zvuky mého břicha mě vyhánějí do tmy na 150 metrů vzdálené záchody. Náš plácek je totiž úplně na opačné straně kempu než sociální zařízení. Proto se modlím ke všem Budhům a doufám, že existuje i ten, který má na starosti výdrž svěračů a dávicího reflexu. Zpropadené makkoli se dere ven všemi směry a já jen zamáčknu slzu, když si vzpomenu na komfort sedacích záchodů. Přestože jsou korejské mísy o poznání luxusnější, než v chudších částech Asie, pořád jsou to jen turecké záchody. Po deseti minutách, kdy mě už chytají křeče do lýtek, vyhodnotím situaci jako bezpečnou a vracím se do stanu. Dom mezitím vesele podřimuje. Proč by taky ne, moje horečka stan proměnila v přenosnou saunu, smrt umrznutím mu opravdu nehrozí.

 

Podaří se mi usnout, ale po hodině se celá situace opakuje a já nahlas lituju, že jsme odmítli nabídku vyspat se v pohodlí pokoje. Jsem si téměř jistá, že bych pak na záchod nemusela běhat přes půl kempu. Jedinou výhodou je, že můžu trpět v soukromí.

 

V předsíňce toalet si kvapem odmotám pět metrů papíru a jsou mi upřímně ukradená všechna korejská doporučení o maximální spotřebě na jednu potřebu. Stejně, co by mi jako udělali? Křivě by se na mě podívali? Beztak mají Asiati tak šikmé oči, že bych to nerozeznala od normálního stavu. Tiše proklínám všechno, co jsem do sebe předchozí den nasoukala. O makkoli nemluvě, to už nevezmu do úst.

 

Nestihnu ani dopnout spacák, když se břicho ozve potřetí. Proboha, kde se to ještě bere?! Soukám se do bot a nezdržuju se vázáním tkaniček. Rychlochůzí uháním na záchod, když zjistím, že je moje oblíbená kabinka (ta úplně nejvíc vzadu) obsazená. Mám společnost. No co, než já tady skončím, bude už dotyčná osoba podřimovat ve své přímotopem vyhřáté posteli a dávivé zvuky jí připomene leda tak noční můra.

 

Ve stanu se mě Dom se zalepenýma očima ptá, co se děje. Při svém posledním sprintu jsem neměla čas ani zavřít stan, načež se probudil zimou. Hledám černé uhlí. Jako správní uvědomělí cestovatelé máme zásob dostatek. A nejen uhlí. Naše profi lékárnička obsahuje nejmodernější škrtidlo, tlakový obvaz, jehlu na tracheotomii i skalpel. Jenom bychom to jako úplně blbí turisti nesměli nechat na ubytování v Daejeonu. Zoufale se snažím usnout a žadoním o eutanázii.

 

Ráno není zrovna veselejší a vím, že na Biribong nejdu. Místo toho se vydávám sama zpět do Daejeonu. Ne, že bych si nepřála, aby jel Dom se mnou, ale nahlas to neřeknu a moje nad slunce jasné signály jsou zřejmě rušeny ponorkou, která už nějakou dobu panuje. No ono taky kdo by se mu divil, že si raději vyšlápne tisíc výškových metrů, než by se staral o posránka a poblitka. Než ale odjedu, ještě mi jsou do batohu přibaleny spacáky a do ruky mi má drahá polovička vrazí stan. Přece to nebude tahat do kopce. Můj malátný stav a horečka mi přece nepřekáží v tom, abych s sebou táhla pár kilo navíc.

 

V autobusu si rezervuju jízdenku na vlak. K zavazdlům jsem jako omluvu totiž dostala i kreditní kartu, abych si mohla jízdenku koupit. Ne, že bych po měsících cestování neznala číslo i PIN Domovy kreditní karty nazpaměť. Na přestupu mě čeká dvoukilometrový přesun z autobusového nádraží na vlakové. Během něj si musím třikrát sednout na obrubník a odpočinout si. Místní si musí myslet, že při včerejším celovečerním filmu jeden zombík z obrazovky unikl. Když se konečně dobelhám na nádraží, kupuju sušenky a colu a čekám na vlak.

 

Říkám si, kde je asi Dom a kolik už za sebou na cestě nechal zmatených Korejců, když na ně vychrlil své „Anseó“, aneb jeho zkrácenou verzi místního pozdravu „Anyonghaseó“. Docela odvážné v zemích, kde i intonace mění význam slova. Bůhví, co to na ty nebohé turisty v lese křičel. Po jeho návratu se až druhý den dozvím, že nejvíc zmatení byli, když položil k vrcholovému kameni růže, které jsem od něj dostala k výročí. Jakoby měl pocit, že je už po mně a musí mi udělat pomníček na vrcholu hory.

 

V Daejenonu ještě čekám nejdelší možný interval na MHD. Na zastávce je plno a mé vesnické vychování mi nedovolí sedět na lavičce, když se nade mnou sklání místní domov důchodců. Opírám se alespoň o sloup a v přeplněném autobuse následně odpočítávám zastávky a doufám, že už se můj dávicí reflex uklidnil. Po půldenní cestě jsem konečně v posteli a se zbytkem sušenek ve vlasech usínám.

 

A jak se měl Dom? Kouknětě ve videu 🙂 Spočítáte, kolikrát Dom vyplázne jazyk?

 

 Více našich veselých příhod si můžete připomenout v našem speciálním deníku.