Čajová ceremonie v buddhistickém chrámu
Jižní Korea je buddhistická země a jako jedna z mála asijských zemí si to může i dovolit. Buddhismus totiž kromě mnoha jiného (karmy, jógy, ranních ceremonií) vyžaduje obětování Buddhovi. A často se stává, že lidé do chrámu nosí denně jídlo, kvůli čemuž pak rodina hladoví. To ale předbíháme do chudých zemí Asie, a tou Korea rozhodně není.
Blíže se seznámit s buddhismem má v Koreji možnost úplně každý – asiat, katolík, běloch, muslim, černoch i bezvěrec. A tak jsem se do jednoho chrámu vydala na návštěvu i já.
Vyrážím do chrámu Guinsa, uprostřed Jižní Korey. Doma nechávám v Daejeonu, je na čase si dát pauzu aspoň na jeden den. Na vlakovém nádraží se opět musím pozastavit nad tím, čeho všeho jsou Korejci pro pohodlí svých „osamocených“ chvilek schopni. Nad vstupem na veřejné záchody visí obrazovka s nákresem kabinek a jejich aktuální obsazeností. Musím se pousmát, ale aspoň s jistotou mířím do volné kabinky.
V chrámu jsou kromě mě na návštěvě dva Finové, medička Viola a žongléř Oli. Jsme jediní tři běloši v obležení asi dvou tisíc Korejců. S Violou sdílíme pokoj, ve kterém si připadáme jako v chrámu samotném. Spíme na matracích na vyhřívané podlaze, ven se díváme přes zdobená dřevěná a papírová okna.
Než se setkáme s panem Kimem, který nás má uvést do tajů buddhistického chrámu, vyrážíme s Violou samy na jeho prohlídku. Okolí chrámu tvoří spousta větších či menších budov, ve kterých probíhají modlitby, lidé spí, jí nebo vaří. Guinsa je aktuálně asi největší chrám Jižní Korey, přitom ještě před 30 lety to byl jen jeden malý svatostánek. Korejci si jej ale oblíbili a díky darům a příspěvkům se z jednoho chrámu stal chrámový komplex. S Violou se vyškrábeme až k nejvyššímu bodu, takzvanému Nirvána paláci, malinké hrobce na vrcholu kopce.
Pak už nás na prohlídku vezme sám pan Kim. Provádí nás jednotlivými částmi chrámu a vysvětluje, jak se při té které příležitosti chovat. Naučíme se tak, jak správně pozdravit mnicha i jak se klanět v chrámu. Kim nám vysvětluje funkci jednotlivých buddhistických nástrojů a v pět hodin večer, poté, co nám bití do zvonu rozvibruje každou částečku těla, se ocitáme na večerní ceremonii. Společně s ostatními posloucháme modlitbu a klaníme se před sochou Buddhy.
Na večeři nás Kim zavede do společné jídelny, kde platí jediné pravidlo – sníst všechno, co si naložíme. Zkouším tak od všeho jen trošku, v Koreji totiž nikdy nevíte, kdy vám pálivost jídla vyrazí dech. A tak jsem si naštěstí naložila jen malé sousto zeleniny, která v sobě měla takové množství čili papriček, že jsem se na místě rozškytala. U večeře se mi ale ještě podařilo opařit si tři prsty vařícím čajem, na škytavku jsem tak zapomněla velmi rychle.
Večer jdeme spát brzo a na vyhřívané podlaze nemáme problém usnout. O to hůř se nám ale ve 3 ráno vstává. Venku je mlha a když s Violou míříme na ranní ceremonii, jde nám od úst pára. V půl čtvrté je zahájena modlitba procházkou okolo chrámu. Při chození do kopce a z kopce se aspoň pořádně zahřejeme.
Pan Kim se s námi ráno loučí a představuje nás mnišce Hyeonduk, která nás zasvětí do tajů čajové meditace. Čaj vnímáme všemi 6 smysly – slyšíme, jak se voda nalévá do konvičky, vidíme jeho barvu, cítíme jeho teplo, přičichneme si k jeho vůni a na jazyku ochutnáme chuť, šestým smyslem při meditaci prožíváme jeho sílu.
S novými vědomostmi se tak vydáváme na čajový festival, který se dnes v chrámu koná. Sjeli se sem čajoví mistři z celé země, aby nabídli své čaje k ochutnání. Mniška Hyeonduk se postará o to, abychom ochutnali co nejvíce čajů i dašik – malinkých koláčků, které se k čaji pijí. Jsme tady jediní běloši, a tudíž VIP.
