Po počasím a rýmičkou zmařené snaze dostopovat k vodopádu Orkhon a pokračovat jižní cestou na západ jsme zvažovali, co dál. Nakonec jsme se rozhodli vydat k jezeru Khovsgol na severu země, které je považováno za menšího bráchu Bajkalu. Zabralo nám to čtyři nezapomenutelné dny plné nejistoty, mrazu a nových zážitků.
Po snídani nás Gaya odvezla autem na hlavní tah do města Tsetserleg, kde nás před rozloučením naučila dvě užitečné mongolské fráze. První „Jamar un tévé?“ aneb „Kolik to stojí?“. Důležitým faktorem stopování v Mongolsku je totiž to, že vůbec není zadarmo a pokud si s řidičem dopředu nedohodnete cenu svezení, můžete být na konci jízdy velmi nemile překvapeni. Druhou věcí bylo „Archanga“ a sice mongolský název pro Tsetserleg, kdybychom se totiž řidičů ptali na ten, asi bychom daleko nedojeli.
První setkání s Francouzkami
První půl hodinu nemáme na auta štěstí, nikdo nezastavuje, přijede k nám pouze pán na kole, kterému jsou naše záměry jasné, a nabízí předražený odvoz. Dvou zoufalců si ale zanedlouho všiml Ebee, finanční ředitel z Ulanbátaru, který s dalšími dvěmi kamarády a třemi Francouzkami podnikají roadtrip Mongolskem. Během chvilky jsme se nasoukali do jeho SUV a vyrazili vražedným tempem směr horké prameny u Tsetserlegu. Ebee řídí na mongolské silnice nečekaně rychle, čemuž se divíme o to víc, když nám s úsměvem na tváři oznámí, že ráno už jedno píchlé kolo měnili.
Nakonec se nám podaří udržet snídani v žaludku a přijíždíme ke kýženým horkým pramenům. A jsme zklamaní. Namísto horkého jezírka uprostřed mongolské stepi, nás přivítaly horké bazény, hotelové resorty a vesničky z jurt. S našimi dnešními zachránci tedy aspoň poobědváme a nenápadně se připojíme ke koupeli v horkých bazéncích, které jsou jen pro rezidenty. Francouzky a jejich průvodci v resortu totiž zůstávají, my na večer pokračujeme dál. Než se ale stihneme rozloučit, zjišťuju, že mám v krosně prokousanou díru. Ne medvědům na Sibiři, mongolským myším se zachtělo našeho jídla.
Ebee nás ochotně zaveze do města, kde se ubytováváme v levném hotelu. Ubytování je bez sprchy, na chodbě bliká žárovka, záchody se nedají zavřít a ze stropu se odlupuje tapeta. Ještě že tu nemají výtah, jsme si jistí, že by se zasekl v mezipatře. Na večeři si ale jdeme dopřát smažené kuře a citronový koláč ve francouzské kavárně. Kde se uprostřed Mongolska vzala, nemáme tušení.
Zpívej, cizinče
Ráno překonáváme sami sebe a škrábeme se na kopec nad městem, odkud pozorujeme východ Slunce. Kolem nás pobíhají toulaví psi a ospale pochodují krávy. Není čas se zdržovat, chceme dnes dostopovat až k Bílému jezeru a sopce Khorgo Uul u města Tariat. Přecházíme tedy město na druhou stranu a odmítáme přitom předražené nabídky taxikářů. Opět se nás ale drží štěstí a brzy jsme do auta přizváni třemi místními, kteří z hlavního města míří až na západ země. Usměvavá Joy na předním sedadle mluví německy, Dom si tak může oprášit své šprechtění a jsme víceméně schopni spolucestujícím vysvětlit naše záměry. Jedeme společně asi tři hodiny, které si posádka auta zkracuje zpěvem. Po odmlce a významných pohledech nám dochází, že je řada na nás. Po posledním propadáku se psem a dlažební kostkou (to jsme se snažili zpívat v jurtě u kláštera Tuvghun), tentokrát sázíme na jistotu a vystřihneme Bednu od whisky a jako přídavek Stánky.
V Tariatu se loučíme u oběda a pokračujeme po svých k Bílému jezeru, které je ještě asi pět kilometrů vzdálené. Procházíme stády jaků a kolem vyhaslé sopky, za kterou už pomalu zachází Slunce. Míříme proto ke kempu s jurtami a díky blížícímu se konci sezóny jednoduše usmlouváme cenu. Ve vlastní jurtě máme kamna, horkou vodu na čaj a dokonce ručníky. O takovém luxusu se nám už dlouho ani nezdálo. Ve společných sprchách teče teplá voda a celý resort je téměř prázdný. Užíváme si neočekávaného pohodlí, v příštích dnech se nám ho nedostane.
Sami v pustině
Ke snídani si na kamnech vaříme oblíbenou ovesnou kaši a konečně zamíříme k jezeru samotnému. Své jméno si vysloužilo díky tomu, že zůstává zamrzlé a zasněžené často až do konce května. Zima je totiž v Mongolsku opravdu nelítostná a teploty klesají k mínus čtyřiceti stupňům. Nedivíme se, už i na začátku září jsme se tu kvůli zimě v noci nevyspali. Opět nám dělají společnost stáda jaků a koní. Majitelé ubytování podél jezera už pomalu balí své jurty a my se začínáme bát o to, kde večer složíme hlavu. Celý den silně fouká, oběd si proto vaříme u skály nad jezerem, kde se ná podaří najít jediné závětří.
Potkáváme ale jen další jurty, které už jsou pro letošek opuštěné. Ke všemu se obloha nad námi zatáhne a my pořádně zmokneme. Naštěstí silný vítr neodnesl nás, ale jen mraky, a jsme díky němu sice promrzlí, ale aspoň brzo suší. Když konečně spatříme jurty, vyrazí nám naproti mladý kluk na motorce a nabízí nocleh. Vypadá to ale, že bychom s jeho rodinou spali v kuchyni, a tak ještě naposledy zkoušíme štěstí u posledních jurt v dohledu. Jediný problém nám dělají všudypřítomné potůčky a absence mostů. Paní z jurt na nás mává už z daleka a jde nám naproti. My mezitím sundáváme boty, vytahujeme kalhoty a brodíme se po kolena ve vodě na druhý břeh k ní. Teprve když je žena u nás, poznáváme, že má v rukou holínky vysoké až po pás, které nám chtěla půjčit. Nevadí, i tak nabízí přespání ve volné jurtě a dřevo na oheň.
Nejdříve nás ale zve do vyhřáté místnosti, kde si hraje asi roční holčička a postarší pán pokuřuje dýmku. Paní domácí nám nabízí trdý sýr a chleba s pomazánkou z jačího mléka a cukrem. Obojí s radostí hltáme a pozorujeme život v jurtě. Zatímco paní přímo před námi kojí malou holčičku, podaří se nám se představit a vysvětlit, odkud jsme. Po jídle holčičku posadí na nočník, který leží přímo na posteli, a jakmile je hotovo, vylévá obsah nočníku do kbelíku u dveří. Když se konečně dostaneme do naší jurty, jsme s to jen rozvěsit mokré oblečení kolem postelí, zatopit a spát. Hostující rodina nás ale přizve ještě k přípravě večeře – sysla pečeného na ohni. Můj žaludek to nezvládá, Dom si ale na krvavém vývaru a tučném mase s radostí pochutnává.
Dlouhé čekání na stop
Přestože nás všichni po cestě ujišťují, že tudy nikdo ke Khovsgolu nejezdí, nevzdáváme to, dokud to nezkusíme. A proto se i čtvrtý den vydáváme stopovat. Chceme se dostat nejméně do městečka Jargalant, ze kterého už údajně k severnímu jezeru jezdí autobusy. Přestože vstaneme brzy, další dvě hodiny kolem nás neprojede jedinné auto. Když konečně uslyšíme motory, zaradujeme se. Zastaví nám skupinka tří minivanů plných vietnamských turistů. Průvodci se nejdřív cukají, nakonec nás vezmou, i když každého do jiného auta.
V mém minivanu jsem atrakcí. Vietnamci vyzvídají, kde jsme se tu vzali, a nejsou schopni pochopit náš způsob cestování. Slečna vedle mě se zajímá, kde jsme v noci spali, a nad mou odpovědí kroutí hlavou. Postarší pán přede mnou má zase za to, že s organizovanou túrou toho uvidí víc za kratší dobu a vesele u toho mobilním telefonem fotí jurty zpoza zaprášeného okýnka jedoucího minivanu. Nechci být nevděčná, a proto se do debaty o tom, kolik toho z Mongolska opravdu uvidí a jak moc místní kulturu pozná, raději nepouštím.
Asi po čtyřiceti kilometrech zastavíme u kamenné mohyly na vrcholu kopce. Do Jargalantu zbývá ještě dalších třicet kilometrů, proto nás zaskočí jeden průvodce tím, že nás dál nevezmou, protože si ostatní cestující stěžují na nedostatek místa. Nevěříme vlastním uším, opravdu nás vysadili uprostřed pustiny. Navíc důvod, který uvádějí, je dost pochybný, oba dva jsme totiž měli vlastní sedačku, což je v Mongolsku hodně velký nadstandard. Nic s tím ale nezmůžeme a tak si jen domýšlíme pravý důvod našeho vyhazovu. Slečna vedle mě sice byla princeznička s růžovým polštářkem, který si kvůli mě nemohla rozložit na vedlejší sedačku, ale jako pravděpodobnější nám přijde to, že prostě průvodci nechtěli vézt někoho jen tak zadarmo, ostatně v Mongolsku turista = peníze. To, anebo jsme prostě jen nehorázně páchli.
A tak jsme zase uprostřed stepi. Sami, s nejistou oblohou nad hlavou.
Jak to s námi dopadlo? Čtěte v následujícím článku.
