Nedojedete. Toto tvrzení jsme si vyslechli pokaždé, když jsme se Mongolům svěřili se svým záměrem někam dostopovat. Základem pro stop v Mongolsku je mít záložní plán pro případ, že se nám opravdu nikoho stopnout nepodaří. A ten jsme při našem prvním pokusu o svezení zdarma měli. Když nikdo nezastaví, půjdeme 70 kilometrů ke klášteru v horách pěšky.
Po snídani u Gayi vyrážíme směrem do údolí s nadějí, že tudy pojede nejvíce aut, především turistů, kteří si výlet ke klášteru Tovkhon nebo vodopádu Orkhon zaplatili. Prvním oříškem, kterému musí stopař v Mongolsku čelit, je to, kam si má vůbec stoupnout. V místní stepi totiž řidiči hledají tu nejpříjemnější cestu metodou pokus-omyl. Když se jim nelíbí ta, na které se zrovna nacházejí, vytvoří si vlastní o pár metrů vedle. A tak se jednoduše stane, že je silnice z bodu A do bodu B třeba osmiproudá a široká přes 200 metrů.
Kočka k obědu
První, i když jen dílčí úspěch, na sebe nenechal dlouho čekat. Na korbu malého náklaďáku nás vezmou dva Francouzi, se kterými jsme se potkali u snídaně. Vyrazili na projížďku na koních s místními a protože o našich plánech ví, přiblíží nás k cíli aspoň o 10 kilometrů, dále už nejedou. Na korbě příjemně fouká a z pytle před námi se ozývají nepříjemné zvuky naříkající kočky. Když řidič zastaví uprostřed pastviny, aby zahnal své stádo ovcí a koz správným směrem, jen se na nás usměje, ukáže na pytel s kočkou a pronese: „Miaaau!“. S Francouzi si vyměňujeme nechápavé pohledy, ani oni nevědí, co s kočkou zamýšlí. Z legrace jim tedy přejeme dobrou chuť k obědu, loučíme se a pokračujeme ve stopování.
Džíp jménem Murphy
Co se týče provozu, v Mongolsku opravdu velký není. A co se týče stopařů, ti jsou zde také raritou. Z toho důvodu nám zastavují všichni místní, i ti, co jedou opačným směrem. Nevýhodou je jen to, že většina z nich jede na motorce nebo opravdu ve voze už místo nenajde.
Netrvá ale dlouho a podaří se nám stopnout další turisty. Tentokrát dva Švýcary, Sandru a Michela, kteří ve svém džípu Murphym vyrazili z Evropy, dojeli až sem a přes Čínu budou pokračovat dále do jihovýchodní Asie. Nejprve to vypadá, že vezmou jen mě, místo zadních sedaček mají totiž postel, nakonec se ale se Sandrou dozadu vejdeme obě a Dom se veze vepředu. V krkolomné pozici se Švýcary jedeme po nerovné, kamenité cestě 4 hodiny, po kterých mám téměř zablokovaný krk a lituji Sandru, která tohle kvůli nám dobrovolně podstoupila. Jelikož se blíží večer a Sandra s Michelem míří k vodopádu a ne ke klášteru, necháme se vysadit poblíž vesničky Bat-Ulzii, ve které strávíme noc a ke klášteru budeme pokračovat druhý den.
Mléčná vodka, kobylí mléko
Mezi námi a vesnicí teče řeka, s jejímž přebroděním nám pomohl ochotný pastevec z nedaleké jurty. Viděl nás už z dálky, přeskákal kameny v řece, vzal mou krosnu a čekal, až se dostaneme na druhou stranu i my. Potom mě posadil na motorku a společně s jeho čtyřletou neteří dovezl do jurty. Dom musí dojít po svých. Teprve v jurtě si uvědomíme, že je náš zachránce opilý a vesele nám nabízí, abychom se k němu připojili.
A tak se poprvé setkáváme s mongolskou specialitou, mléčnou vodkou. Podána nám je ve skleničce, na které ještě utkvěly zbytky jídla, a po pouhém přičichnutí víme, že si tento nápoj naši lásku nezíská. Abychom své hostitele neurazili, srkáme si moku, jehož chuť bohužel dokážeme přirovnat jedině ke zvratkám. Naštěstí jsme kromě vodky dostali i kyslé kobylí mléko, které i přes svůj původ chutná o poznání lépe.
Naše komunikace s obyvateli jurty připomíná rozhovor hluchého s němým. Po chvíli se nám snad podaří vysvětlit, odkud jsme a kam máme namířeno. Teprve před odchodem si všímáme, že na podlaze jurty spí další opilec, který nám ale věnuje jen malou pozornost, převalí se na druhý bok a spí dál. K samotnému odchodu nás ale náš hostitel nechce pustit, na rozloučenou totiž vyžaduje nejen objetí, ale následně i polibek. V tu chvíli se začne ošívat i Dom a rázně zasáhne. Opilec se nás drží ještě dobrých pár desítek metrů, ale nakonec dá pokoj. Z dálky máváme jeho malé neteři a chvátáme do vesničky.
V situacích, kdy s místními nenacházíme společnou řeč, jsme rádi za pár mezinárodních slov, kterým rozumí na celém světě. Jedním takovým slovem je „hotel“. Každý, koho potkáme, ochotně ukazuje směr k ubytování, až nás jeden vesničan na své motorce po jednom zaveze až k němu. Majitelka hotelu nás zavede do pokoje, na náš dotaz na záchod ukáže na kadibudky venku a na sprchu jen zakroutí hlavou. Za pokoj platíme pánovi s motorkou a vydáme se hledat místo, kde bychom se navečeřeli. Marně, všechno je v šest hodin večer zavřeno. Majitelka nám tedy uvaří večeři – kopec masa s kopcem rýže a kopcem brambor.
Až na pokoj nám ji přinesly její děti, které se pak za dveřmi dohadovaly, kdo si za námi přijde říct o peníze. Odtušili jsme to z opakování slova „money“. Peníze jsou zřejmě první cizí slovo, které se Mongolové ve škole učí. Vysvobodím je z jejich nesnáze a za večeři zaplatím. Ostatně jí je tolik, že nám rýže zbude ještě ke snídani.
Turista = good money
Ráno jsme rozhodnuti odejít brzy, abychom zvýšili naše šance na stop, nicméně nás opět zradily místní obchůdky, ve kterých si potřebujeme koupit vodu. Otevírají až v 9 hodin. Do té doby jsme nuceni posedávat ve vesnici a jsme tak divadlem pro místní, kteří z nás nemohli spustit oči. Přemýšlíme, jestli bychom neměli vystřihnout aspoň piruetku, třeba bychom se dočkali i potlesku.
Konečně kupujeme vodu a vyrážíme na kraj vesnice, chvíli čekáme na první auto, které nás vezme. Nedoufáme, že by někdo jel až ke klášteru, ale snad nás někdo aspoň přiblíží. Svezeme se tak opět na korbě nákladního auta, kterou sdílíme s převáženou motorkou. Řidič nás vysazuje u mostu, kde se naše cesty rozdělují, a my se rozhodujeme, zda budeme zbytek cesty stopovat (šance, že někdo pojede naším směrem je mizivá) nebo půjdeme 18 kilometrů pěšky.
Než se rozhoupeme, přiřítí se k nám na motorce majitelka hotelu a vyžaduje po nás peníze. Poznáme to jednoduše – mává rukama a vykřikuje „hotel“ a „money“. Nevěřícně se jí snažíme vysvětlit, že jsme za hotel přece platili pánovi, co nás přivezl, sama u toho byla. Z její gestikulace ale pochopíme, že je něco špatně, a když i tak odmítáme zaplatit, začne madam vyhrožovat policií. Naštěstí jede zrovna kolem auto s turisty a průvodcem, který umí anglicky. Po chvíli dohadování nám oznámí, že onen muž neměl s hotelem nic společného a peníze přijal jako odměnu za to, že nás k hotelu dovedl. Začínám si ťukat na čelo a nevěřím vlastním uším. Majitelka naštěstí pána zná a telefonicky si všechno vyříkají. Jsme volní a můžeme jít.
Prdí a smrdí
Opět procházíme nekonečnou stepí, kolem nás se pasou stáda ovcí, koz a krav. Po několika kilometrech k nám přicválá na koni asi desetiletá holčička a nabízí půjčení koně až ke klášteru. Jen cena je opět mongolsky vysoká, tak s úsměvem odmítáme a plahočíme se dál.
Odpoledne se stáhnou mračna a začne pršet, stavíme na rychlo stan jako přístřešek, vaříme oběd a protože stále mrholí, dáváme si dvacet. Probudí nás až zvuk projíždějící motorky, balíme tak stan a pokračujeme dál. V dálce konečně vidíme jurty, na motorce k nám přijíždí majitel jedné z nich a nabízí nocleh. Zvedá se vítr a vypadá to na další déšť. Po tom, co nás Mongol ujistí, že se u kláštera nedá nikde přespat, kývneme na jeho nabídku. Přicházíme k jurtě, kterou jeho manželka svižně uklízí a kde dvě děti pobíhají kolem.
Uvnitř nám rozdělají oheň a děti se začnou hned zajímat o všechny naše věci. Chvíli si vystačí s pastelkami a papírem, které jim dáme, pak se ale začnou zajímat o foťák a telefony. Přestože žijí uprostřed mongolské stepi, smartphone pro ně není novinkou. S přicházejícím večerem se dětí stále nedokážeme zbavit, rádi bychom šli spát, ale ony stále běhají kolem, prohrabují se v našich věcech, prdí a smrdí. Když je konečně máma zavolá do jejich jurty, je už téměř tma.
Ráno opět vycházíme brzo, okolní jurty ještě spí a počasí vypadá nejistě. Asi po hodině začne mrholit a později i pršet. Dom se v noci zimou moc nevyspal, stále ho trápí nachlazení a pochod do kopce v blátě a dešti mu zrovna nesvědčí. Chvíli se chceme vrátit, ale nakonec po třech hodinách v lijáku dojdeme až ke klášteru Tovkhon.
Chrám v horách
Chrám je postaven na kopci uprostřed skal s výhledem do údolí, jako ostatně většina buddhistických staveb. Nachází se zde i malá jeskyně určená pro meditaci. Mniši, kteří zde bydlí, jsou závislí na pomoci Mongolů, kteří jim přicházejí vařit. Proto jsou kolem kláštera postaveny tři jurty, kde mongolská rodina mnichům vaří jedno jídlo za druhým. To pro nás znamená jediné – úkryt před neustávajícím deštěm a oheň, u kterého se ohřejeme.
Rodina uvnitř jurty nás s úsměvem přijme a nabízí jídlo, které zrovna vaří. Nudle s masem a zeleninou jíme rukama a mističky vracíme úplně čisté. Sotva se dovaří jedno jídlo, začne se rovnou připravovat další. Takhle to jde celé čtyři hodiny, které jsme s nimi strávili. Ochutnali jsme tak spoustu čaje, bonbonů a sladkou rýži s kandovaným ovocem, při které rodině došly příbory, tak se jedna z kuchařek jala kusu dřeva, ze kterého zručně během chvilky nasekala malé lžičky.
Když jsme se konečně ohřáli, přišlo na řadu vymyslet, co dál. Náš původní plán byl dostopovat od kláštera až k vodopádu a poté pokračovat jižní cestou na západ země. V deštivém počasí a s Domovým nachlazením od toho ale musíme upustit. Otázkou zůstává, jak se dostaneme zpět do Charchorinu. Nejprve se snažíme domluvit s obyvateli jurty, jestli by nás nemohli odvézt, ale chtějí za to v přepočtu tisícovku a navíc by byli ochotni jet až další den. Proto voláme Gaye a domlouváme, že nás její řidič vyzvedne. Výhodou je, že to bude ještě dnes, nevýhodou, že za stejné peníze, jako u místních. Na výběr nemáme, počasí nevypadá, že by se chtělo umoudřit a Domův kašel také ne. Domlouváme tedy odvoz a nezbývá než čekat dál. Rodina si z nás dělá legraci, že u nich budeme muset přespat a pojedeme až zítra. Marně se jim snažíme vysvětit, že už je vše domluveno a za pár hodin už budeme v suchu v Charchorinu.
Když zazvoní telefon, že na nás čeká řidič pod kopcem, zrovna jsem součástí manufaktury na výrobu mongolských masových knedlíčků – buzů. Začala jsem na pozici balení, ze které jsem během chvilky byla degradována na válení těsta. Moje výtvory už tak neochutnáme, s díky se loučíme a klopýtáme z kopce dolů. K našemu vzteku zrovna vysvitlo Slunce a mraky se začínají protrhávat. Řidič už na nás ale čeká, je pozdě naříkat, vodopád uvidíme někdy příště. Náš výlet tak nevyšel úplně podle plánu, ale jeho změna nám přinesla jiné nezapomenutelné zážitky.
