Za koly vietnamských minivanů se zvedá prach a my jsme sami někde uprostřed mongolské stepi. Nejbližší město je vzdálené třicet kilometrů a dnešní kvótu aut, která projedou naší trasou, jsme už, zdá se, vyčerpali. Propadnout trudomyslnosti nesmíme, nezbývá než nasadit krosny zpátky na záda a pokračovat pěšky.
Klikatou cestu si zkracujeme lesem a když se asi po třech kilometrech dostaneme opět na silnici, slyšíme auto. Než se stačíme vzpamatovat, vesele nás vítají naše tři Francouzky a jejich mongolští průvodci Badja a Aggi! Tentokrát jim chybí Ebee, který se musel vrátit do Ulanbátaru. Než se nadějeme, háže Aggi naše batohy do kufru. Nevěříme vlastnímu štěstí a ujišťujeme se, že nás opravdu chtějí s holkama nacpat na zadní sedačky. Sedám si tedy Domovi na klín, Francouzky zaujímají cik-cak pozici a vyrážíme směr Jargalant.
Step se mění v tajgu
Po chvíli se začínají objevovat první domy a soukromé pozemky, blížíme se ruské hranici a nejen příroda se mění ze stepi na zarostlou tajgu. Jurt už také ubývá a když zastavíme na krátkou čůrací pauzu, u potůčku dokonce roste zelená tráva, kterou jsme od Bajkalu neviděli. V Jargalantu společně zamíříme na oběd do restaurace, která je plná Vietnamců, kteří nás vyhodili z auta. A přestože za to s největší pravděpodobností mohli jejich průvodci, škodolibě si užíváme jejich nechápavé pohledy. Nikdy bych neřekla, že tohle kdy vyslovím, ale Francie:Vietnam – 1:0.
I přesto, že Francouzky s Aggim a Badjou pokračují až ke Khovsgolu, stejně jako my, asi bychom nepříjemnou cestu v pěti na zadních sedačkách dlouho nezvládli, loučíme se tedy s tím, že se určitě zase brzy uvidíme, a jdeme hledat jiný způsob dopravy.
Jsou tři hodiny odpoledne, odvoz do Murunu – přestupního města na cestě ke Khovsgolu, domlouváme s řidičem šedivého UAZu na pátou. Máme tak čas na to prozkoumat vesnici Jargalant a nakoupit zásoby na cestu. Do vesnice zrovna dorazilo auto s masem, jehož majitelka všechno zboží vyskládává ven a hlásnou troubou vyvolává na celé okolí. Nakoukneme blíž, maso se potí na sluníčku a pochutnávají si na něm mouchy. Už chápeme, proč je prodavačka tak neoblomná, zboží ji brzo zezelená. V pět hodin odpoledne usedáme do ruského veterána a těšíme se, že tak v osm budeme v sedmdesát kilometrů vzdáleném Murunu. To ještě netušíme, jaká hrůzojízda nás čeká.
Vyhlídková jízda vesnicí
Řidič v pět hodin zavírá dveře auta, ve kterém s námi sedí jen jedna místní, a startuje motor. Po pěti minutách ale opět zastavuje a u nedalekého domu nabírá do kanystru vodu. Voda se hodí, proč ne. V tom řidiči zazvoní telefon. Jedeme nabrat balíky čehosi do dvora dalšího domu. Lehce nás znepokojuje, že po našem příjezdu zavírají vrata. Někde vzadu naší mysli se rodí znepokojivé představy a náhlé obavy o naše orgány. Po čtvrthodině k nám ale nastupuje další spolucestující a brána se otevírá. Hlasitě si oddechnu.
Je půl šesté a jsme na benzínce za městem. Ano, vezmeme benzín a hurá na cestu. V tom ale opět zvoní telefon. Řidič dlouze diskutuje a nám dojde, že se opět vracíme do města. U místních nabíráme další balíky a další spolucestující. Už už to vypadá, že máme plno a mohli bychom vyrazit. Ozývá se ale známá melodie a my se nemůžeme mýlit více. Je šest večer, řidič zastavuje u svého domu a na další čtvrthodinu mizí. Zřejmě volala manželka na večeři. Když se konečně vrátí, nešetřím vražednými pohledy. Vyhlídková jízda pokračuje a my jsme opět na návsi, kde jsme do automobilu před hodinou a půl nastupovali. Přisedne další spolucestující, když v tom náhle… ano, zlověstný zvuk telefonu se zase ozval!
Hrajeme divadlo
Přijíždíme k malému domu a čekáme, co se bude dít. Řidič mizí za brankou a vrací se s celou rodinou, která nakládá dózy s mlékem a pytle s bůhvíčím. Jsme zoufalí, takhle nikdy neodjedeme. Rodina si nás zvědavě prohlíží a my naši hysterii proměňujeme v divadlo, když si domýšlíme, co si Mongolové asi povídají.
Řidič venku pokřikuje na domácího: „He, di se podívat, vezu takú zrzku.“
Domácí nakoukne do auta, zvedá palec a usmívá se:. „Joo, dobrá, dobrá.“
Řidič: „Že? No tož měl sem je u řezníka, že bude fašírka, ale moc toho na ni není. No a tož vazouna vedle sem viděl piť na návsi pívo, ten by měl hořkú játru.“
Ze dvora vychází paní domácí a volá na svého desetiletého syna: „A povidam ti, řekni strecovi, že za to mliko zaplatí, už nám dluží za posledně!“
Nakládáme mléko i kluka, opět se ocitáme na benzínce, kde přisedne postarší Mongol v tradičním hábitu. V autě se sedmi místy nás sedí deset. Celá situace nám přijde o to absurdnější, když se ozve telefon. Melodie, která se z něj line, nám už navždy utkví v paměti a bude nás pronásledovat v nočních můrách. Nemám sílu na komentář, jen bezhlasně otevírám ústa, kroutím hlavou a oči se mi plní slzami.
Najednou si ale uvědomím, že se opravdu vzdalujeme od vesnice. Je sedm hodin večer a stmívá se, když se zadaří, před půlnocí budeme v Murunu.
Deset kilometrů v hodině
Cesta tajgou je ale stejně krkolomná, jako cesta stepí. Máme pocit, že jedeme po zoraném poli a modlíme se k Čingischánovi, aby to už přestalo. Z mléka v přepravkách už musí být šlehačka. Asi nestojí za zmínku, že po cestě zajíždíme k osamělým jurtám, kde střídavě nakládáme a vykládáme zboží i pasažéry. Nedobrovolně jsme se stali součástí balíkové služby a jako s balíkem je s námi i nakládáno. Je deset hodin večer, krajinu před námi osvětluje jen měsíc a my přes GPS zjišťujeme, že jsme teprve v polovině cesty. Mrazivým tankodromem se rychleji projet nedá.
Do Murunu přijíždíme v jednu hodinu v noci. Nejprve rozvážíme zboží, řidič se nás pokouší vysadit s balíky u hotelu, my jsme si ale rezervovali levný guesthouse. Když z auta konečně vystupujeme, připadáme si jako naklepaný řízek. V jurtě, do které nás rozespalá majitelka nasměruje, už spí dva Belgičani. Vytahujeme spacáky, z volných postelí sbíráme deky a doufáme, že do rána rozmrzneme.
