Sotva jsme se vzpamatovali z jednoho stopování, čekalo nás další. Podle zlých jazyků jsme si na sebe ušili ještě mnohem tvrdší bič a raději bychom měli rovnou nasednout na autobus. To by ale Mongolsko nesměl plánovat Dom, který od svého záměru projet tisíc kilometrů pustinou jen tak neustoupí.
Svou cestu severem začínáme opět v Murunu, který je křižovatkou na cestě na západ. Ještě máme možnost své rozhodnutí změnit a jet autobusem. Má to ale jeden háček, autobusy odjíždějí až v pět hodin odpoledne. Vymaníme se tedy ze spárů taxíkářů a míříme na poslední benzínku za městem. Za cíl jsme si stanovili odstopovat 200 kilometrů za den, dnes se tedy pokusíme dostat do městečka Tsetserleg. Co se týče názvů měst, Mongolové nebyli zrovna moc vynalézaví. Na mapě tak najdete hned několik Tsetserlegů, Jargalantů i Ulgi.
Hned u prvního auta máme trochu problém překonat jazykovou bariéru. Pochopili jsme, že řidič jede naším směrem, zřejmě ale ne až na konečnou. Dopředu sjednáváme částku za odvoz a necháme se překvapit, kde nás posádka auta vysadí. Během jízdy ale řidič zjišťuje závadu na motoru a vysadí nás předčasně v malém městečku, kde doufá v jeho opravu. Zaplatit si samozřejmě nechá celou částku a při dotazu, kdy bude pokračovat dále, jen krčí rameny.
Pozvání na oběd
Během dopoledne jsme tak ujeli prvních 50 kilometrů a úplnou náhodou se ocitli ve městě Burentogktok, kde právě probíhá kulturní festival k oslavám vzniku obce. Děti i dospělí v tradičních kostýmech tančí, zpívají a hrají na různé nástroje. Ve stáncích okolo se prodává místní jídlo a pití. Obyvatelé města si na sebe vzali slavnostní oděv a již dopoledne se baví opojeni domácí vodkou. Ujme se nás mladá paní v lesklém zeleném hábitu, usadí nás vedle postarších hostů a rovnou mi podává misku s kyslým kobylím mlékem. Abyste rozuměli, na kobylím mléku není vůbec nic špatného, máte-li ho však vypít půl litru, poleze vám i ušima.
Užíváme si festival, fotíme, usmíváme se s místními jeden na druhého. Když organizátoři ohlásí obědovou přestávku, zvedáme se i my. Je čas popojet o kus dál. V tom nás ale zastaví sama starostka obce, dáma s plnými tvary, vlasy vyčesanými do perfektního drdolu, oděná do nejmajestátnějšího hábitu ze všech. Jelikož jsme jediní cizinci na festivalu, rozhodla se nás pozvat na oběd. Taková pocta se neodmítá a tak se z ničeho nic ocitáme v ředitelně základní školy, kde před nás na stůl pokládají jeden chod za druhým. Sladkosti zapíjíme domácí pálenkou, která ovšem koluje jen v jednom kalíšku. Podaří se nám tak vypozorovat mongolskou etiketu. Ať už je vám nabídnuta miska s mlékem či kalíšek s vodkou, vždy trochu usrkněte a zbytek vraťte hostiteli. Ten dolije nádobu opět doplna a nabídne dalšímu hostu. A tak v Mongolsku nouzi o opary nemáme.
Tudy na západ? To jste se asi zbláznili!
Po obědě se povinně účastníme fotografického kroužku, nikdo si nechce nechat ujít možnost vyfotit se s Evropanem. Pak konečně míříme zpět k silnici. Doufáme, že naším směrem pojedou po skončení festivalu jeho návštěvníci. Naštěstí ale nemusíme čekat tak dlouho. Na zadní sedačky nás přizve mladá rodinka, která sice opět nejede až do Tsetserlegu, ale stále míří naším směrem. Mladé mamince se na klíně vrtí asi dvouletý kluk, kterému zřejmě hrbolatá cesta nedělá vůbec dobře. Každou chvilku zastavujeme a když to řidič nestíhá, chlapeček zvrací rovnou z okna. Žena se s námi snaží komunikovat rusky, vzájemné znalosti nám ale vystačí jen na to, abychom shrnuli náš obvyklý příběh a vyjádřili touhu dostopovat až na orlí festival na západě země. Oba dva kroutí hlavami a doporučují nám se vrátit do Murunu a najít autobus. O další cestě nám navíc tvrdí, že je neprůjezdná a potkáme nanejvýš nákladní auta s obilím. To my ale vítáme s úsměvem, na náklaďák se toho vejde hodně, vejdeme se i my.
Rodina nás vysadí v Tsagan ul. Místě, o kterém jsme ani nevěděli, že je na mapě. Pán nám sice nabízí odvoz až do Tsetserleg, ale říká si o nemalé peníze, tak jej odmítáme. Už tak jsme se s nimi dostali do křížku kvůli částce, o kterou si říkají za dosavadní svezení. Hrajeme tedy chudáky a necháváme jim v přepočtu sto korun. Stejně měli cestu, tak co by chtěli.
Půlnoční taxi
Jen co se zapráší za jejich koly, zastavuje u nás jiný domorodec a ptá se, kam jedeme. „Tsetserleg,“ odpovídáme unaveně. Přece jen je už 6 hodin večer a zvažujeme, že přespíme tady. Muž nám ale nabízí odvoz a dokonce si říká o rozumnou cenu. S nadšením souhlasíme.
Muž se usmívá od ucha k uchu: „Platí, vyzvednu vás o půlnoci.“
„Jak jako o půlnoci? Co tady budeme dělat?“ vytřeštíme na něj oči.
A tak nás řidič odveze k hotelu a s majitelkou domluví slevu, přece jen tu strávíme jen večer.
Půlnoc odbila a odvoz nikde. Sedíme v tmavém pokoji, vyčkáváme. Horká voda na čaj už došla a my se opět třeseme zimou. Půl jedné, stále nic. Jsme unavení a když v jednu hodinu ráno konečně zatroubí klakson, také řádně naštvaní. Zabíráme zadní sedačky auta a těšíme se, že v Tsetserleg budeme brzo. Auto ale zajíždí někam do dvora a řidič nás zve na večeři.
„To není nutné,“ usmíváme se a čekáme v autě. Snad to aspoň urychlí. Zpátky se s ním ale vrací půlka rodiny a my víme, že tahle cesta bude probíhat mongolským stylem. Celkem nás je ve voze osm. Tři vepředu, pět vzadu. Tady se rozhodně nevyspíme.
„Hello,“ pozdraví nás asi patnáctiletá slečna. Odvětíme na pozdrav.
„What is your name?“ pokračuje dotazem na naše jména. Představíme se.
„Where are you from?“ ptá se odkud jsme a tím definitivně vyčerpá veškerou svou znalost angličtiny.
Podaří se nám ale vysvětlit, že bychom rádi dál než do Tsetserleg, třeba do Bayantes. Všichni nadšeně přikyvují, že tam právě jedou a říkají si o dvojnásobnou částku, když nás dovezou až tam. Lehce se nám cenu podaří usmlouvat a libujeme si, jak to všechno krásně dopadlo. Přestože mě hřeje vidina vesnice Bayantes, poblíž které se rozléhají nejseverněji položené písečné duny světa, nemůžu usnout. Pasažéři kouří jednu cigaretu za druhou a kouř vyfukují otevřeným oknem, kterým dovnitř proudí ledový noční vzduch.
Další mongolský podraz
Je před šestou ráno když zastavujeme u osamělé jurty. Řidič jde vzbudit domácí a všichni na nás upřeně zírají, jakoby říkali, že máme vypadnout. Podle navigace jsme ale ještě přes 40 kilometrů od Bayantes a navíc úplně mimo hlavní cestu. Kroutím hlavou, tady rozhodně nevystupujeme. Posádka nám ale vysvětluje, že oni odsud jedou na jih a ne do Bayantes. Tam nás prý odveze majitel jurty ráno, až se vyspí. Jim máme teď zaplatit smluvenou částku a počkat na další odvoz. To snad nemyslí vážně, kolik ten další odvoz bude stát už ale nezmíní. Odmítáme zaplatit a tím všechny řádně vytočíme. Nám samotným už není zima, vaří se nám totiž krev v žilách. Ještě je tma a my jsme někde uprostřed ničeho, mimo hlavní tah a 40 kilometrů od civilizace. Hádka ještě chvíli pokračuje, ale my neustoupíme a dáme jim zhruba třetinu ceny. Zbytek podle všeho máme dát za odvoz do Bayantes ráno.
Majitel jurty si nás prohlíží docela nenávistně. Byl kvůli nám probuzen dříve, než chtěl. Odvoz slibuje na osmou ranní, teď chce ještě spát. Když se ale konečně zvedne a obleče, chceme si po předchozích zkušenostech ještě jednou ujasnit cenu. A ta je opět nehorázně vysoká. Když odmítáme, snaží se nám vysvětlit, že mu to zabere tři hodiny jeho času. Tady ale nejsme v západním světě frajere, aby sis mohl nechat platit za svůj čas. Sbíráme své věci a zvedáme se k odchodu, když Mongol ještě napřahuje ruku a chce zaplatit za to, že jsme v jeho jurtě dvě hodiny seděli na posteli. Na to se mu už ale jen opravdu vysmějeme do tváře a odcházíme.
