Železnice smrti. Tak je dodnes označována trať mezi Thajskem a Myanmarem, kterou za druhé světové války stavěli vedle civilistů i váleční zajatci z Británie, Austrálie a Nizozemí. Svůj název si železnice vysloužila počtem mužů, kteří při její stavbě zemřeli. Přes 13 000 válečných zajatců a více než 80 000 civilistů našlo smrt v džungli spojující tehdejší Barmu se zbytkem jihovýchodní Asie.
Do širšího povědomí se vlaková trať dostala díky filmu Most přes řeku Kwai. Filmu, který však ani vzdáleně nepřipomíná hrůzy, kterými dělníci procházeli. Šestnáct hodin denně pracovali na žhnoucím Slunci, k jídlu přitom dostávali jednu misku rýže. Byli vystaveni tropickým nemocem, jedovatým hadům a především japonským důstojníkům, kteří se nebránili nejhorším formám mučení, když zajatec nepracoval dostatečně efektivně.
Snímek divákům přinesl ale ještě jiný nesoulad s realitou. Spisovatel Pierre Boulle, jehož stejnojmenný román posloužil jako filmová předloha, nikdy most osobně nenavštívil. Věděl jen, že železnice dlouhou dobu kopíruje řeku Kwai. Zmíněný most byl ale postaven přes jinou řeku, a to Mae Klong. S příchodem turistů do oblasti tak vznikl problém, neboť ti se u pravé řeky Kwai ptali, kde najdou onen slavný most. A tak Thajci tuto situaci vyřešili jednoduše po svém. Řeku Mae Klong kvůli návštěvníkům přejmenovali na Kwai.
