Mongolové nás stihli během jednoho dne neuvěřitelně překvapit svou pohostinností a zároveň neuvěřitelně vytočit svou chamtivostí. Zase jsme uprostřed ničeho, civilizace v nedohlednu a naše nálada na úrovni venkovní teploty.
Pokud naším směrem nic neprojede, čeká nás dnes čtyřicetikilometrový pochod. Prvních deset kilometrů jdeme pěšky. Štěstí se nás ale přece jen drží a skupinka dřevorubců nás přiblíží o dalších deset. V dálce vidíme maringotku a zemědělské stroje, třeba bude mít někdo cestu do města. Nejdřív jsme ale pozváni na oběd dovnitř. Postarší usměvavá paní nám nakládá talíř nudlí a ukazuje na zvířecí lebku hozenou pod lavicí. Kousky masa v nudlích jsou ze sysla. Anebo z kočky, těžko soudit podle zbytků kostí. Všichni se na nás usmívají a dokonce nabízí odvoz do města. Úplně zdarma. Nevíme, čím jsme si to zasloužili, ale jsme za to rádi.
Úplatky, úplatky
V Bayantes buď můžeme zůstat nebo se vydat do dalšího města na cestě – Tes. Písečné duny, které bychom ale chtěli navštívit se nacházejí přesně uprostřed mezi námi a Tes. Náš záměr je dostat se k nim a pak se uvidí. Auta jsou v nedohlednu a tak míříme do centra, kde se poptáme místních. Sumy, o které si ale říkají jsou pravé mongolské. Dokonce nám nabízejí odvoz k dunám na motorkách tam a zpět. My ale máme pocit, že by si místní policista, který celému tomu divadlu s dohadováním přihlíží, rád přivydělal a v hlavě se nám rodí plán. Uplatíme ho k tomu, aby nás vzal nejen k dunám samotným, ale tam aby na nás počkal a ještě nás odvezl do Tes. Policista se nejdříve na oko ošívá, ale jakmile zájem místních o naši situaci opadne a všichni si jdou po svých, nakonec kývne.
Z Bayantes jedeme policejním autem zadní cestou. Muž zákona nás prováží skládkou. Za horami odpadků ale vykukují hory Západního Sajanu, které se začínají barvit do podzimu a my si div nevykroutíme krky, jak se to všechno snažíme sledovat. Na chvilku dokonce zalitujeme, že jsme se nevydali na cestu pěšky a neužili si tak výhledy na tuhle krásu dosyta. V polovině cesty policista zastavuje u dalších hor, tentokrát u těch písečných. Nejprve se písek mísí s trávou, ale kam až dohlédneme, vidíme jen nekonečné duny. Náš řidič je lehce netrpělivý, proto nemáme tolik času, abychom se nabažili dosyta.
V Tes jsme vysazeni rovnou u hotelu. Pro představu, jak takový hotel ve vesnici, do které turista nevkročí jak je rok dlouhý, vypadá, to lze popsat asi takto. Do pokoje vcházíme rovnou z ulice, v rohu jsou plechová kamínka, dvě postele a stůl s plastovým ubrusem. Na záchod chodíme do dvora, v jehož koutě je jedna kadibudka s nízkými vrátky, a o tekoucí vodu do zásobníku nad umyvadlem si musíme říkat. Když jdeme večer shánět jídlo, není jediný místní, který by se po nás neohlédl. Problémem (a nebo řešením) většiny malých obchůdků a restaurací v Mongolsku je to, že jsou primárně zavřené. Na dveřích visí telefonní číslo, na které je potřeba zavolat, pokud si přejete něco koupit.
Bez práce nejsou koláče
Ráno nás probudí nástup dětí do školy naproti přes ulici. Za zvuků školní hymny pomalu opouštíme město a za řekou vybíráme místo, kde doufáme v největší koncentraci aut. Je před námi podle všeho nejpustější část cesty, kde toho moc nejezdí. Všechna auta, traktory i náklaďáky opravdu zahýbají ještě před mostem jinam. Po dvou hodinách si začínáme zoufat a bojíme se, že si další část cesty budeme muset zaplatit. Když v tom nám svitne aspoň malá naděje. Na korbu se vyhoupneme skupince místních, kteří jedou deset kilometrů za město pro dřevo. Prostor sice sdílíme s dalším Mongolem a motorovou pilou, ale konečně jsme se dali do pohybu. Po dvaceti minutách se s námi pánové opravdu loučí, ale ještě než odjedou, zastaví další auto, které jede hned za námi. Bez vlastního přičinění se tak rovnou vezeme dále.
Rádi bychom se dnes dostali do městečka Barunturun. Bohužel ani starší manželský pár nejede až do našeho cíle, nýbrž jen do poloviny cesty. Prstem ukazují na prázdné místo na mapě. A tak jedeme do pusta s nimi. Paní mluví maličko rusky a směje se, jak málo prostoru na sedačce vedle ní zabírám. Jedeme přes jednu z mála zemědělských oblastí Mongolska. Na polích se suší seno a sklízí obilí. I nám je konečně jasné, z jakého důvodu jedeme doprostřed pustiny. Za tento odvoz totiž nebudeme platit, nýbrž si ho tvrdě odpracujeme. A tak nám manželé podávají rukavice a my následující dvě hodiny nakládáme balíky sena.
Než se stihneme rozloučit, zajistí nám ještě cestu do Barunturun v náklaďáku plném obilí. A tak se nám i dnes podařilo splnit cíl a posunout se tak o dalších 200 kilometrů. Řidič nám navíc tvrdí, že do Ulángom, jednoho z největších mongolských měst, jezdí z Barunturun autobus. Bude-li nejhůř, můžeme jím jet. Ale ono je to ještě horší. Je šest večer a autobus odjel v pět. Navíc to vypadá, že ve městě nemají hotel. A tak nám nezbývá nic jiného než se vydat stopovat aspoň do dalšího města, 30 kilometrů vzdáleného Zungovi. Komukoli, kdo se nás po absolvování této cesty zeptal, zda se dá projet, vždy odpovím, že ano. Ale je k tomu potřeba dávka štěstí, a tu my jsme měli obrovskou.
Nejhorší je za námi
A tak ani ne za půl hodiny sedíme v džípu se třemi sběrači cedrových semínek, kteří míří až do Ulángom. Zadní sedačky džípu chybí, a tak sedíme na pytlích s jejich dnešní sklizní. Máme tak zásobu cedru na celou jízdu a k tomu nám ještě spolupasažéři nabízí každému po dvou krajících chleba s paštikou. Po celém dni bez jídla si chrochtáme blahem. Jediné, co nám nedá spát, je jízda samotná. Opět si připadáme jako na minovém poli. Každou chvíli najedeme na šutr, vjedeme do díry nebo projedeme potokem. A to jsme si mysleli, že už nás na mongolských cestách nemůže nic překvapit. Do města přijíždíme před půlnocí. Jeden z pasažérů nás zve k sobě domů, ale my po čtyřech dnech bez sprchy potřebujeme konečně očistu. Ubytováváme se v prvním hotelu a jdeme rovnou na kutě.
Oproti plánu máme den k dobru, uvažujeme proto o dni volna. Na autobusovém nádraží k našemu překvapení zjišťujeme, že autobus do posledního mezicíle – Buchmurun, jede v pět odpoledne, a tak máme celý den na město samotné. Procházíme kolem prodejců ovčích kůží, které jsou ještě celé od krve, v bance se snažíme vyměnit roztrženou bankovku, načež nám slečna za přepážkou podá lepící pásku, a Dom se nechává poprvé na cestě ostříhat.
Když odpoledne přijdeme na nádraží a hledáme autobus, zjišťujeme, že jsme si ráno s dopravci nerozuměli. Do Buchmurun nás jsou ochotni odvézt jedině taxikáři. Místo dvou set kilometrů tak jedeme pouhých třicet do města Turgen, před kterým se ale necháme vysadit na hlavní silnici, abychom mohli někoho stopnout. Tam se nás okamžitě ujme policista s reflexní plácačkou, který slibuje, že nás do nějakého auta dostane. Opět si libujeme, jaké to máme štěstí.
Bez peněz do Mongolska nelez
Následující hodina ale neprobíhá úplně podle našich představ. Policista se s námi střídavě fotí, dívá se na sebe a fotografie nás pak nutí mazat. Auta zastavuje jen proto, aby se předváděl a zbytečně buzeroval jejich pasažéry za to, že vezou kufry na zadních sedadlech – to se prý nesmí. Přitom se s námi směje od ucha k uchu, když kolem projede motorkář s živou ovcí přivázanou na sedadle za sebou. Po chvíli začne varovat před zimou a psy, na které prý platí pouze pistole. Jen přitakáváme a naznačujeme, že umíme házet kameny. O pepřovém spreji v bederáku se raději nezmiňuji, bojím se, že by mi byl okamžitě zabaven. Nicméně po hodině nám už opravdu dojde trpělivost a pěšky vyrážíme na odbočku do průsmyku mezi horami, kudy vede naše cesta.
Na odbočce zjišťujeme, že se cesta právě opravuje a bojíme se, zda tudy auta vůbec smí jezdit. Dělníci nás ale uklidňují a zvou na noc k nim do jurty, prý bychom venku neměli zůstávat, jsou tady vlci. Aha, tak před vlky se nás ten policajt snažil varovat, když cenil zuby. Zároveň ale muži v montérkách asi vědí více než my a slibují, že každou chvíli projede někdo, kdo míří do Buchmurun. Výborně, počkáme si na něj! Po další hodině čekání se začínáme smiřovat s tím, že dnes v noci přespíme v jurtě s dělníky. V tom se ale na obzoru objeví obrovský trak a my jej okamžitě zastavujeme.
„Jedete do Buchmurun?“ vychrlíme na něj bez čekání.
„Ne.“
„Kam jedete?“ zkoušíme aspoň kousek, když ne celou cestu.
„Ulgi.“
Výborně, to je naše finální destinace! „Vezmete nás s sebou?“ kulíme na něj psí oči.
„Ne.“
„A když vám dáme na pivo?“
„Ano.“
A tak se škrábeme nahoru do řidičovy kabiny. Máváme dělníkům a radujeme se z toho, že už nad ránem budeme v Ulgi. Podle našich propočtů by měla cesta zabrat zhruba osm hodin, kolem čtvrté ráno bychom mohli dorazit. Slunce už zapadá za kopec, ale my stoupáme do hor rychle za ním, ještě se nám jej podaří na chvilku spatřit, než definitivně zajde za obzor. Kamioňák Sana není moc povídací typ, ale jsme za to i rádi a pomalu se snažíme usnout.
Půlnoční překvapení
O půlnoci Sana zastaví. Asi čůrací pauza, říkáme si. Když ale vypne motor a pantomimou se mi snaží naznačit stan, záměrně dělám blbou. Tohle ne. Jsme ve výšce dvou tisíc metrů, venku je okolo nuly, fouká tak, že stěží otevřeme dveře, vypadá to na déšť a my s sebou pořád máme jen ty směšné letní spacáky. Sana je ale moderní člověk, vytáhne telefon a vygooglí obrázky stanů. Už není kam úniku, musíme ven. Ještě mám chvíli chuť mu navrhnout, že Dom tahle velká auta řídit umí, ale přece jen jsme v horách a venku je černočerná tma. Navlékáme na sebe všechno naše oblečení, spacáky zapínáme k sobě a chystáme se na mrazivou noc.
Nakonec ale nebyla nejhorší noc samotná, ale ráno. Podle dohody jsme vstali v pět hodin, sbalili spacáky i karimatky a čekali na zvuk motoru. Nakonec jsme ale v ledovém vichru museli na řidiče čekat další dvě hodiny. Na západě Mongolska je totiž hodinový časový posun a jak se nám podařilo splést o tu druhou hodinu nemáme dodnes tušení.
Na úpatí Altaje
Když Sana konečně nastartuje, mám co dělat, abych skryla své naštvání. V kabině je ale příjemné teplo a nad obzorem vychází Slunce, jehož paprsky postupně zalévají vrcholky zasněžených hor a lesknou se v ledovém jezeře, kolem kterého projíždíme. Vesničky v horách připomínají spíše špinavé slumy, domy mají čtyři nízké zdi a rovnou střechu z plechů. Některé osady čítají jen tři domy a červenou kadibudku. Přemýšlíme, čím se lidé v těchto končinách živí, ale tradice mongolských nomádů jsou Evropanovi hodně vzdálené. Možná je to právě kvůli těm altajským horám, které nás dneska ráno umlčely svou majestátností.
V horách už poněkolikáté potkáváme i divoké velbloudy a při pohledu na jejich rozměry jsme rádi za bezpečí auta. Nakonec se objeví první stromy a když dojedeme k řece, připadáme si jako v oáze uprostřed pouště. Ulgi je už za dalším kopcem a nám se podařilo to, co všichni Mongolové považovali za nemožné.
