Jezero Khovsgol

Khovsgol. Podle všeho jedno z nejkrásnějších míst Mongolska, které při své návštěvě nesmíte vynechat. Tak jsme ho nevynechali ani my. Naším hlavním cílem bylo odpočinout si po krkolomné cestě stopem. Možná i to je důvod, proč tento článek obsahuje pouze jeden dramatický moment. Ten je ovšem kalhotyzabarvující.

Vstáváme až v deset, předchozí noc na tankocestě nám dala zabrat. Podle všeho jsme ale nic nezaspali, neboť autobus k jezeru odjíždí až v pět hodin odpoledne. Tento fakt se pro nás stal v Mongolsku nerozluštitelnou záhadou. Všechny autobusy, ať už jedete odkudkoli a kamkoli, odjíždějí v pět odpoledne. K naší úlevě nám nabízí majitel ubytování taxi až k jezeru a Belgičani Andreas a Toon, se kterými jsme sdíleli jurtu, jsou nakloněni i ke sdílení nákladů na dopravu.

Sraz cestovatelů u jezera

Projíždíme údolím, ve kterém nám řidič každou chvíli něco nadšeně ukazuje. Jurty, jaky, jurty, vodní tornádo na jezeře, jurty, místo, kde se protíná 100. poledník s 50. rovnoběžkou, a zase jurty. Jsme tedy rádi, když konečně dorazíme do města Khatgal, které už se nachází na samotném břehu jezera.

Khovsgol Lake

Mongolsko je zemí, kde potkáte největší koncentraci cestovatelů na jednom místě. Důvodem je asi to, že těch míst není tolik. A tak jsme se během jednoho večera stihli seznámit s cestovateli z Izreaele, USA, Francie a v neposlední řadě s napůl Korejcem napůl Japoncem Daeinem, který je naprostý unikát a díky němuž jsme se rozhodli změnit náš plán cesty. Ale o tom později.

Khovsgol Lake

Dopřáváme si zaslouženého odpočinku u jezera a naší (nebo spíš Domovou) jedinou dnešní aktivitou je zoufalý sprint na záchod. Večer je ve znamení společné zábavy. S ostatními cestovateli popíjíme, hrajeme karty, sdílíme zážitky a plány. Potkáváme také českou dvojici, která si užívá dovolenou v Mongolsku po zdolání právě finišující Mongol rally. Legendární závod dlouhý přes deset tisíc mil se jezdí v autech s nízkým obsahem motoru každoročně na trase Velká Británie – Bajkal. Cestu ve starých rachotinách bez jakékoli podpory zvenčí zvládne přibližně 70 % týmů, zbytek je ztracen v nelítostných horách, pouštích a stepích. Aneb další položka na našem bucket listu, co říkáte?

Plán A ne vždy vyjde

Ale zpátky ke Khovsgolu. Jezero toho nabízí opravdu spoustu. Od vyjížďky na lodi i na koních až po několikadenní túry do hor za hledáním sobího kmene – staré osady, která se během roku neustále přesouvá a využívá k tomu domestikované soby. Samotná vidina návštěvy těchto lidí,  kterým podle všeho stále velí šamani, je lákavá. Odrazuje nás ale cena výletu a to, že je turistům dovoleno na sobech jezdit. Sob přece není zvíře dělané na nošení lidí. A proto se rozhodujeme vydat na opačný břeh jezera a s trochou štěstí se nám třeba podaří dostopovat k dalšímu horkému prameni.

Balíme tedy jen to nejnutnější a pěšky se vydáváme na východní stranu jezera. Náš záměr stopování se ale brzy ukáže jako marný. Ne, že bychom se nesnažili někoho stopnout, problémem je, že není koho. Definitivně to vzdáváme v momentě, kdy potkáváme postarší turistku, která měla stejné plány jako my, ale neuspěla. K horkému prameni asi nedorazíme, je čas na plán B – pěšky dojít ke dvacet kilometrů vzdálenému mysu zabíhajícímu do jezera, ke kterému většina lidí dojede na motorovém člunu.

Khovsgol Lake

Dom se zdráhá, ale nakonec přece jen jde. Pohání ho vidina oběda, aneb naší oblíbené rýže s rozinkami. Přestože má být Khovsgol jedno z nejčistčích jezer světa, podobně jako Bajkal, množství kálících krav a jaků nás od pití vody odrazuje. Užíváme si aspoň výhled na tyrkysovou hladinu a protější břeh, kde se stromy pomalu zbarvují do podzimního pláště.

Khovsgol Lake

Spaní na tajňačku

Cesta podél jezera naštěstí není kopcovitá a tak se pohodovým tempem dobelháme ke kempu asi po třech hodinách od oběda. Je začátek září a po sezóně, máme problém najít někoho, kdo by nás ubytoval, a když se to konečně podaří, paní si říká o padesát dolarů za přespání v jurtě. No asi se zbláznila. Ťukáme si na čelo a odcházíme, naštěstí jsme byli dostatečně prozřetelní a vzali si s sebou stan. Vydáváme se tak na mys samotný, který nabízí dechberoucí výhled na nekonečnou hladinu jezera, a nezbývá nám, než hledat místo na spaní. Jsme ale v národním parku, do kterého jsme se dostali tak, že jsme vyšroubovali zámek na bráně. Cedulky se zákazem stanování vídáme na každém kroku a tak je potřeba spaní šikovně ukrýt.

Khovsgol Lake

Ani ne za hodinu stavíme stan v porostu mladých stromků a sbíráme dřevo na oheň. Po cestě jsme našli spoustu chutně vypadajících hříbků, které jsme si chtěli dát k večeři, ale po zdravé úvaze jsme od toho nakonec upustili. Už tak je Mongolsko zemí bohatou na běhavku. Vyhříváme se u ohně a děsíme se další mrazivé noci v našich letních spacácích.

Khovsgol Lake

Blízká setkání děsivého druhu

V noci jsme naštěstí neumrzli a tak se pomalu vydáváme zpátky do města. Loudavým tempem přeskakujeme z jednoho trsu trávy na druhý, nedopatřením jsme se totiž ocitli uprostřed bažiny. Ta naštěstí není velká a brzy si zase vykračujeme po lesní pěšině. Dom po cestě fotí a já najednou zjišťuji, že za mnou není. Nemám důvod k obavám, asi ho zrovna zdržel nadmíru fotogenický pařez. Pokračuju dále, koukám pod nohy a v tom se zničehonic v mém zorném poli objeví něco obrovského, černého a chlupatého. MEDVĚD!!! proběhne mi hlavou. Jsme poblíž ruských hranic, v těchto končinách se to medvědy jen hemží. Srdce se mi na okamžik zastaví. Instinktivně sklopím hlavu a pomalu couvám. Hlavně se mu nepodívat do očí. Nedá mi to ale a podívám se znova a lépe. Aspoň chci vědět, co se mě hodlá sežrat. Můj hlasitý výdech musí být slyšet až na druhou stranu jezera. Přede mnou nestojí medvěd, ale rovnou tři. Tři obrovští, černí jaci s jejich malýma pitomýma očima. Před vteřinou by se ve mně krve nedořezal a teď se musím smát. Když oni jsou tak velcí, že se ani nedá použít přirovnání „velký jako bejk“. Jak je totiž větší.

Musím počkat na Doma a říct mu, jak mě tenhle dobytek vylekal. Jaci pokračují jeho směrem, už bude vědět, že nejde o medvědy. Když mě ale po pěti minutách konečně dojde, vítá mě slovy: „Tak teď jsem se strachy málem posral!“ a já vím, která bije. V momentě, kdy ho tohle malé stádo došlo, se zrovna převlékal do kraťasů. Hlasité odfrknutí obřího zvířete ani ne metr od něj mu připomnělo, že už není v lese sám, a jeho myšlenkový pochod v několika málo vteřinách kopíroval ten můj.

Khovsgol Lake

Míříme na orlí festival

A tak jdeme zbytek cesty společně. Ve městě se ubytováváme, dáváme si sušené ryby a vymýšlíme, co dál. Už jsme potkali několik lidí, kteří se chystají na festival orlů, který se za týden koná na západě země. Podle všeho se jedná o unikátní zážitek, nechceme si ho proto nechat ujít. Problémem je jako vždy logistika. Na místo se pokusíme dostopovat, o tom není pochyb, ale cesta zpět do hlavního města je oříšek. Naše možnosti jsou dvě. Buď pojedeme 30-40 hodin autobusem (časové rozmezí se liší podle počtu neočekávatelných situací na cestě), nebo zpět poletíme. Přestože letenka není nejlevnější záležitost, říkáme si, že podobný festival už možná v životě neuvidíme a představa dne a půl v autobuse je hrozivá. Kupujeme tedy poslední dvě letenky a máme před sebou jediný úkol – za týden se dostat do tisíc kilometrů vzdáleného Ulgi. Stopem, nelítostným mongolským severem.

Podpořte autora
Sdílejte