První dny v Mongolsku byly ve znamení zvykání si na nový režim. Režim bez pravidel, bez termínů a bez jistot. Co nás v Mongolsku čeká nemáme tušení, z vyprávění jen víme, že turista je pro Mongola továrna na peníze.
Sotva jsme v Ulanbátaru vystoupili z autobusu, vrhlo se na nás stádo agentů cestovních kanceláří a začali nám nabízet služby od ubytování až po třítýdenní zájezd po krásách Mongolska. Ubytování ale už máme na dnešní noc zajištěno a do kapsy hluboko, agenty tedy odmítáme a vydáváme se do hlubin velkoměsta. Smog nás v asijské zemi nepřekvapuje, sami Mongolové v hlavním městě často nosí roušku. V Mongolsku platí, že každý je taxikář, stačí napřáhnout ruku a okamžik počkat. Nicméně i přes směšné ceny, za které by pražský taxikář ani nenastartoval motor, zarputile trváme na tom, že se na ubytování dostaneme autobusem a nakonec se i zadaří.
Náš původní plán byl v Mongolsku využít couchsurfing, jenže většina těch, které jsme oslovili, nám odpověděli, že už couchsurfing nedělají a přešli na Airbnb. Každý tugrik dobrý, ne? To byl zřejmě i případ našeho ubytování, které jsme zařizovali přes booking.com. Majitelé v jednom pokoji v dvoupokojovém bytě sami bydlí a do druhého nasoukali dvanáct postelí pro turisty. Jsme rádi, že jsme dnes jedinní hosté, ranní situaci na záchodě spojeném s koupelnou si při full house nedokážeme představit.
V Ulanbátaru se nezdržujeme a hned druhý den ráno se přesouváme 400 kilometrů na západ do města Charchorin, kdysi hlavního centra Čingischánovy říše. Na nádraží si dáváme brzký oběd, poprvé ukazujeme na náhodný pokrm v menu a poprvé litujeme, že jsme si nedali jedno jídlo dohromady. Porce jsou tady obrovské. Zároveň hrajeme střevní loterii a rozhodujeme se vyzkoušet tradiční mléčný čaj. Je trochu slaný, ale špatný není a naštěstí nezanechává následky. Ještě před nástupem do autobusu nás odchytí mladá slečna a nabízí ubytování v guest house její mámy v Charchorinu. Shodou okolností jsme o tomto místě četli už dříve a víme, že tam chceme zamířit.
Pětihodinovou cestu autobusem nám z(ne)příjemňuje bus rádio, které v hodinových intervalech točí tentýž playlist populárně národních písní, které soukromě přirovnáváme k Evě a Vaškovi. Postupně si zvykáme na to, že se naše bílá pleť stává středem pozornosti a hrajeme s Mongoly hru, kdo se komu déle vydrží dívat do očí aniž by ucuknul. Řidič občas zastaví, aby místním posedávajícím u silnice předal zásilky od příbuzných z hlavního města, a ti toho využívají, rychle naběhnou do autobusu a nabízejí různé sladkosti, jídlo a domácí výrobky cestujícím. Na odpočívadle pocítíme vlastním nosem, že Mongolové dovedli kadibudky na další úroveň. Zde se nechodí na díru, ale doslova do díry. Potkáváme stáda ovcí, koz, krav a jaků, několik velbloudů a hlavně koní. Podél cesty se občas vynoří mršina v různém stádiu rozkladu, na které hodují vrány a orli, občas se nachomýtne sup.
V Charchorinu už na nás čeká usměvavá Gaya, její dcera jí o nás dala echo a my už sedíme na zadních sedačkách její Toyoty a míříme na ubytování. Přímo na kopci nad Gayou se nachází jedna z pamětihodností, a to kamenná socha želvy, která jako jedna ze čtyř ohraničovala území Charchorinu. Nedaleko od ní je pak ještě jiné kamenné dílo. Obří zpodobnění mužského údu, který ti, co tomu věří, navštěvují za účelem požehnání dítěte.
Neohroženě se rozhodujeme si postavit stan a strávit noc v něm. Na mrazivé noci ale nejsme zřejmě připraveni a od první zkušenosti víme, že stan znovu dobrovolně nevytáhneme. Dom si tak hned na začátku přivodil rýmičku.
Charchorin se pyšní především chrámem Erdene Zuu, jedním z největších v celé zemi. V jeho vykopávkách se našly artefakty z dob Čingischána a vůdců před ním i po něm. Uvnitř zdí Erdene Zuu stále žijí mniši a praktikují své učení, na modlitbu svolávají buddhisty troubením na lasturu a své mantry šeptají při točení modlitebních cylindrů. Vedle chrámu stojí druhá z ochranných želv a muzeum, které Mongolsku věnovali Japonci. Stojí na místě vykopávek a nás zaujalo především to, že už ve 14. století měli vypracovaný systém podlahového topení a dokonce pěčeti, které pdezřele připomínají dnešní QR kód. Nestačíme zírat.
Večer Dom neodolá mongolské módě a pózuje v tradičním hábitu. Být to na něm, tak si ho vezme i na komorní koncert hrdelního zpěvu, který se koná v jedné z Gayiných jurt.
