Po dvou týdnech na cestě jsme konečně dorazili k ledovým vodám Bajkalu. Nejhlubší jezero světa neslouží pouze jako zásobárna pitné vody, zároveň je oblíbenou turistickou destinací. A to především pro turisty z Ruska, pro které nahrazuje dovolenou strávenou na pláži. Ostrov Olchon, na který míříme, není oblíbený jen pro své písenčné pláže, je znám především jako místo, kde lidé stále uctívají pozemské bohy, duchy a šamany.
Hrdina večera
Z nočního vlaku vystupujeme v Irkutsku, kde už na nás čekají další hostitelky z couchsurfingu. Dvě čerstvé absolventky turistického ruchu nás městem provázejí se slovy: „Tam se nedívejte, to je špinavá čtvrt. Ne, támhle taky ne, to je hrozný dům.“ Nám ale Irkutsk učaroval právě svými starými domy s rozbitými okny, spadlými trámy a vrzajícími dveřmi. Večer jsme pozváni na čajovou party ke kamarádkám hostitelek, ze které se nakonec vyklube jídlo party. Sedm dvacetiletých holek, jídlo a Dom. Když pak Dom vyžene z pokoje obřího sršně, stává se z něj hrdina večera a je ve svém živlu.
Noc na gauči nám znepříjemňuje jen kocour Pluto, který nás považuje za novou hračku. Brzy ráno se tedy loučíme a míříme na autobusové nádraží, kde už na nás čekají taxikáři a s úsměvy na tváři oznamují, že na dnešek jsou už jízdenky do Chužiru, největšího města na ostrově, vyprodané. Škodolibě si užíváme jejich pohledy, když máváme lístky, které jsme si rezervovali předem, a hledáme naši maršrutku.
Loď shořela, jezero vyschlo
Stísněný prostor v malém vanu sdílíme s dalšími turisty a obyvateli ostrova, kteří nám dopředu maří naše plány. Z Olchonu jsme se chtěli přeplavit na druhý břeh Bajkalu na polostrov Svatý nos, ale jedinný trajekt, který místa spojoval, už nejezdí, před dvěmi lety jej zachvátil požár. Zároveň jsme měli v plánu navštívit slané jezero uprostřed ostrova. Mladá průvodkyně ale jen vrtí hlavou: „Olchon sužují sucha, žádnou vodu už tam nenajdete.“
Od původního plánu se ale nechceme nechat odradit, vystupujeme ještě před konečnou zastávkou ve vesničce Jalga, kde si chvíli užíváme teplé vody v zátoce s pojemnováním Malé moře. Voda je zde uvězněná mezi ostrovem a pevninou, má tak možnost se ohřát na teplotu Středozemního moře. Jen místo velbloudů se na pláži pasou krávy. V podvečer se přece jen odhodláváme dojít k jezeru Shara-Nur, nebo aspoň k tomu, co z něj zbylo. Olchon má na šířku asi 15 kilometrů, slané jezero se nachází zhruba uprostřed. Přestože po něm zůstala jen bílá šmouha soli, komáři si v močálu libují stále, a tak stavíme stan a rychle uleháme.
Ledové vody Bajkalu
Přicházíme na druhou stranu ostrova k mysu Paď Taškinej a zdálky cítíme chlad, který s sebou z jezera nese ranní opar. Nabíráme vodu a ruce nás zebou. Tohle je ten Bajkal, který jsme čekali. Tři Rusové, kteří kempují opodál, na nás volají a zvou nás na snídani. Kroupami s masem, čokoládovými sušenkami a samogonkou nepohrdneme. Po hostině necháváme věci u kempařů a škrábeme se na skálu nad mys. Lépe jsme si to načasovat nemohli, z výšky vidíme přijíždět UAZ a debatu mezi nově příchozími a našimi novými ruskými přáteli. Vrátíme se až po odjezdu narušitelů a zjišťujeme, že se jednalo o pracovníky národního parku, kteří kontrolovali permity. O nutnosti je mít jsme neměli tušení, jsme tak rádi, že jsme se s nimi nemuseli potkat. Loučíme se, před námi je 15 kilometrový pochod zpět na západní stranu ostrova.
Večer už sotva pleteme nohama. Celý den nám dělali společnost luční motýli a sysli, šamanistické totemy, kterým lidé věnují drobné peníze, sladkosti nebo třeba cigarety, a především žhnoucí Slunce. V Chužiru zařizujeme permity pro nocování v parku (dvě předchozí noci zamlčujeme) a pokoušíme se stopovat na severní mys ostrova Choboj, kde bychom s trochou štěstí mohli pozorovat sladkovodní tuleně. Dnes ale není náš den. Auta buď jedou jinam nebo si řidiči říkají o stejné částky jako turistické kanceláře. „Proč si asi myslíte, že stopujeme?“ odseknu dalšímu řidiči, který chce za jizdu zaplatit. Bez odpovědi odjíždí.
V poledne naše snažení vzdáváme a rozhodujeme se zůstat v městečku. Chužir by mohl sloužit jako kulisa pro westernové filmy. Z písečných cest se pod koly aut zvedají mračna prachu, po ulicích se potulují krávy, jen koně nahradily nezničitelné ruské UAZy. Šedé teréňáky křižují východ země a jejich tuning ocení zřejmě jen automobilový nadšenec. Hlavní obživou místních lidí je turismus, každý pracuje v restauraci, guest house nebo jako řidič pro cestovní kancelář.
Přírodní svatyně
Důvodem, proč je Chužir tak navštěvovaným místem, ale není přehlídka starých aut. Posvátná skála Šamanka na mysu Burchan láká cestovatele z celého světa. Podle legend zde žijí duchové, které není radno rušit. V minulosti dokonce poutníci obvazovali koním kopyta, aby jejich dusot obyvatele skály nevzbudil. V dnešní době zde můžete potkat vyznavače různých náboženství, šamanismus zde ale má stále své místo. Vyznavači magie a prastarých rituálů se shromažďují především před západem Slunce a jejich bubnování je slyšet na míle daleko. Šaman má v komunitě roli léčitele a věštce, působí jako prostředník mezi světem lidí a duchů. Pravý šaman je mimoto schopen vystoupit ze svého těla a navštívit tak jiné světy, je obdařen vizemi a umí se proměňovat ve zvířata. O těchto schopnostech jsme se bohužel neměli možnost přesvědčit, uvázali jsme tak aspoň barevnou stuhu na jeden z kůlů, které chrání skálu před vjezdem aut.
Nedaleko skály nám učaroval přístav, který je ale především vrakovištěm starých lodí. Mezi rezavými plechy trávíme dlouhé chvíle, některé z nich se staly obětmi grafiti, jiné lišejníků. Kromě vraků v přístavu nacházíme i zvláštní saně, jejichž konstrukce obsahují místo pro malá kamínka a jsou schopny pojmout až deset lidí. Chvíli nám vrtá hlavou jejich účel, ale potom si vzpomeneme, že přívoz, který nás přepravil přes průplav mezi ostrovem a pevninou, operuje jen 8 měsíců v roce. V zimě téměř celé jezero i Brána Olchonu zamrzá a na pevninu se lidé dostávají po ledě na saních tažených koňmi.
Po západu Slunce se stejně jako většina turistů přesouváme do městečka a jeho restaurací. Bajkal má totiž svoji vlastní kulinářskou specialitu. Omul bajkalský je malá rybka, která žije jen v jeho čistých vodách a stravovací zařízení vás tak lákají na místní delikatesu. Připravuje se na všechny způsoby – smažený, v trojobalu, sušený na Slunci, v rybí polévce, ale nejlepší je jeho uzená podoba, kterou spláchnete kvasem nebo čepovaným pivem.
