Zastávka číslo 3 nás zavedla do přírodní rezervace Stolby rozkládající se uprostřed ruské Sibiře. Nachází se v přímé blízkosti města Krasnojarsk a jejími hlavními lákadly jsou syenitové skály, podle kterých dostala oblast své jméno. Příroda se postarala o to, abychom v těchto téměř 200 skalních útvarech viděli podoby lidí, zvířat i mýtických stvoření, kde některé z nich jsou až bizarně podobné realitě.
V srdci ruské Sibiře
Začátek naší návštěvy Krasnojarsku byl ve znamení dozvuků stravy, kterou jsme snědli na předchozí stanici v Jekatěrinburgu. Jídlo je v Rusku poměrně levné a hlavně dobré, proto nikdy neváháme a i neznámé pochutiny rovnou strkáme do úst. Ne vždy se nám to vyplatí a to byl i případ poslední večere na evropském kontinentu. Výhodu to ale přece jen jednu mělo – nevolnost nás vysílila natolik, že jsme 36 hodinovou cestu vlakem prospali.
V Krasnojarsku se dlouho zdržovat nechceme. Město, které bylo založeno v 17. století kozáky na řece Jenisej, bylo v minulosti využíváno k deportaci nechtěných osob a opozice. V jeho okolí se koncentrovalo největší množství gulagů, není proto divem, že do něj stát neinvestoval a historických památek tu proto k vidění moc není.
Dlouhá cesta do parku
Do přírodní rezervace jezdí městský autobus přímo od hlavního nádraží. Shodou náhod jsme tu v sobotu ráno a naskýtá se nám tak pohled na vlak plný vojáků, kteří se na víkend vracejí domů. Jásavé výkřiky jejich přítelkyň a uslzené oči maminek my už dnes známe jen ze starých seriálů.
Autobusy v Rusku často melou z posledního, v tom našem se po čtvrt hodině cesty ozve výbuch v motoru a po zbytek jízdy se ze zadní části vozidla line tmavý dým. Nikoho z cestujících to ale neznepokojuje, řidič si zřejmě ani ničeho nevšiml a na konečnou stanici nás dopraví.
Vystupujeme u dětského zábavního parku, odkud nás lanovka vyváží ke vstupu do rezervace. Očekávali jsme přinejmenším budku s mapkou, vítá nás ale jen dřevěná brána, časem vybledlá mapa, která ovšem neukazuje vzdálenosti, a návod, jak se zachovat, když potkáme medvěda. Poučeni o tom, že oční kontakt nám medvědí lásku nezíská, vyrážíme cestičkou do centra rezervace. Netušíme, jak daleko je druhá brána nebo kemp, jen doufáme, že nám litr vody v parném dni vystačí a dříve než smrt žízní objevíme horský potůček. Když po dvou hodinách zeje láhev prázdnotou a všechny naše naděje na nalezení vody se jeví jako slepé, vysrkáme všechnu šťávu z rajčete, které nám zbylo od večeře, a nutíme se jít dál. Opět nás nepřestává udivovat ruské značení. Co 200 metrů potkáváme dvě šipky: rovně – centrální Stolby a zpět – lanovka. Jen vzdálenosti na ně někdo zapomněl dopsat. V duchu chválím Klub českých turistů a při pochodu začnu snít o vychlazené Kofole.
Nakonec se na nás přece jen usměje štěstí a před námi se otevřou centrální Stolby. Skály tvoří celou rodinu – pospolu tu na nás shlíží Babka, Děd i Vnučka, bez újmy projdeme i pod kamenem, který má podle legendy spadnout až když se pod něj postaví ten největší hříšník. Dom chvíli laškuje s myšlenkou vylézt si na skálu pojmenovanou Slon, která je nejoblíbenější boulderisty, ale dnes už nám výlet přece jen stačí.
Na vrcholu Stolbu
Druhý den ráno se vracíme ke stolbům, kde nacházíme mapy, které ukazují i vzdálenosti, a se zásobami vody na zádech se rozhodujeme, kterou trasu zvolit. V tom k nám přistoupí kluk, kterého jsme potkali ráno v kempu a ptá se, kam máme namířeno. Krčíme rameny a přiznáváme, že zatím nevíme.
„My jdeme na druhý stolb, pojďte s námi.“ Vyměníme si s Domem pohledy a říkáme si, proč ne. Alexej má na starost skupinku asi 7 dětí, které učí horolezení. Než se vyškrábeme na kopec k úpatí druhého stolbu, tečou z nás potůčky potu. Pod skalou Alexej vysvětluje dětem základní pravidla chování na skále a my dáváme pozor taky, zkušenými horolezci bychom se opravdu nenazývali. Druhý Stolb je 80 metrů vysoký pilíř tvořený menšími kameny, díky kterým se i nám s lehkými obtížemi podaří vyškrábat nahoru. Na jištění si v Rusku nikdo nehraje, přestože v některých úsecích by byl kolmý pád dolů jistě smrtelný. Na náš dotaz, jestli se o bezpečnost dětí nebojí, nám Alexej s úsměvem na rtech odvětí: „Čut, čut.“ .Výhled z vrcholu druhého stolbu za námahu a strach v očích ale stojí, pod námi se rozkládá celá rezervace a z tajgy vykukují i zbylé pilíře, které jsou celkem 4.
Náš průvodce se nenazývá horolezcem, nýbrž stolbinistou. Stolby mají nelehkou historii, během 20. století byl stolbinismus střídavě zakazován a regulován stejně jako vstup do oblasti, kterou využívali ke svým úkrytům partyzáni. V současnosti je naštěstí situace už jiná, k oblibě oblasti přispěly i úspěchy ruských horolezců, díky nimž jsou v okolí pořádány i šampionáty v lezectví a několikrát ročně mezi vrcholky skal pro odvážlivce natahovány slack lines.
Stolbinisté tento park milují, vydávají se do něj i v obdobích, kdy je pro turisty kvůli výskytu medvědů uzavřen, a na skalách spí a vytvářejí přístřešky. V jednom z nich údajně mají i piáno.
Gaučing u Ilji
Počítáme šrámy a modřiny z dobrodružné výpravy na skály. Obloha se dnes má podle předpovědi počasí na večer zatáhnout, vyrážíme proto brzy na poslední návštěvu parku, obdivujeme skalní formace Kaina i Ábela a Manskou Babu, největší skálu v rezervaci. Naše trasa je opět asi poloviční oproti informacím na mapě. Začíná nám vrtat hlavou, jestli náhodou Rusáci nenafukují všechny míry, třeba ta jejich země v konečném důsledku není tak velká. Nicméně si na kratší trek nestěžujeme, ještě nás čeká 7 kilmetrů k nejbližší zastávce zpět do města.
S prvním deštěm začínají probíjet dráty elektrického vedení, kapky buší na okna autobusu a my jsme svědky nejedné dopravní nehody. „To víte, v Krasnojarsku se střetává východ se západem. V dopravě buď fungují pravidla nebo chaos, tady je to půl napůl a platí právo silnějšího.“ vysvětluje nám o pár hodin později náš hostitel Ilja. Ilju jsme si na couchsrufingu vybrali proto, že nabízel venkovské ubytování vhodné pro baťůžkáře. Nám to nedalo a chtěli jsme zjistit, co to znamená.
Po příjezdu na chatu svých rodičů jde Ilja rovnou roztopit baňu. Ruská baňa by měla mít oproti finské sauně nižší teplotu, je to však individuální. První zmínka o bani pochází z roku 945. Vůdce slovanského kmene Drevlianů si chtěl vzít za manželku princeznu Olgu, vdovu po jím zavražděném princi Igorovi. Vyslal proto posly k princezně, aby jí jeho nabídku předali. Ta je ale odmítla přijmout dříve, než si dají lázeň a umyjí se. Nic netušící poslové uposlechli. Jakmile byli v lázni, princeznini sluhové zamkli dveře a zvnějšku místnost zapálili jako odplatu za vraždu jejího muže.
Typická je pro baňu plstěná čepice nebo klobouk, který má ochránit hlavu před vysokou teplotou, zároveň se používají různé vonné přísady a lidé se šlehají větvičkami břízy, dubu nebo eukalyptu, aby pomohli prokrvení kůže.
Kromě sauny jsme s Iljou vyzkoušeli i tradiční ruské moky. Konkrétně kvas – velmi mírně alkoholický nápoj připravený kvašením obilí, který znají i v pobaltských zemích Evropy, a s jeho tatínkem jsme si připili samogonkou – ruskou domácí pálenkou.
