san #4 Jirisan

 

Před tím, než jsme se rozloučili s Kevinem a Soonhee a národním parkem Hallyeohaesang, jsme se nechali slyšet, že bychom se rádi vydali i do parku Jirisan, který od Jinju není daleko. V parku se totiž nachází nejvyšší hora pevninské části Jižní Korey. Proč je nutné to specifikovat takhle přesně? Protože na ostrově Jeju, který je součástí Jižní Korey, mají vyšší horu. A v Severní Koreji taky. A ještě proto, že přesně polovina našeho cestovatelského týmu je puntičkář, což už jste se dávno mohli dozvědět z našeho profesního bia.

Hora Jirisan je vysoká 1915 metrů. A to je více než Sněžka. Výstup na ni začíná i končí zhruba ve 300 metrech nad mořem. Kdo byl zdatný v matematice si snadno dopočte, že i tak je to stále víc než Sněžka. Takže ještě pod samotným kopcem máme zaječí úmysly. Ale není úniku, dokonce jsme dostali mapu, musíme nahoru.

U vchodu ukazuje Dom na velký kámen: „Až uvidíš tenhle kámen, tak jsme na vrcholu.“

„Dobré vědět, já bych jinak šla ještě výš.“ rezignovaně odvětím s vidinou utrpení před námi.

Počasí nám ne úplně přeje, naštěstí neprší, ale mraky se honí ze všech stran. Na výhledy to tak moc není. Ale barev podzimu už si s nastoupanými metry můžeme užívat čím dál víc.

Jak si můžete povšimnout, zachytili jsme snad všech padesát odstínů červené.

Taky jste si všimli, je že je Dom po dvou měsících konečně oholen? V Koreji se ho báli, pohádka o Krakonoši sem nedorazila, a tak byl Dom nucen svou chloubu shodit.

Náš výškový průměr byl 400 nastoupaných metrů za hodinu. Výšlap nám dával pořádně zabrat a záviděli jsme usměvavým Korejcům, kteří už po ranním výstupu vesele hopkali dolů. My jsme mezitím před každým dalším strmým žebříkem kleli do všech pekel. Pohánělo nás cvakání trekových holí korejských důchodců za námi a hlavně vidina odměny, kterou jsme si slíbili na vrchol. Svačina, kterou nám ráno před odjezdem přichystala Soonhee. Sendvič s vajíčkem, salátem a spamem. Nejlepší sváča v životě. Fakt!

Když se teda po necelých čtyřech hodinách konečně vyškrábeme na vrchol, větší trosky by pohledal. Ale jsme tu! Výhled přes mlhu a mraky není žádný, tak nás aspoň nadšený Korejec donutí pózovat u vrcholového kamene a nabádá nás přitom: „Srdce, udělejte srdce!“

K tomu, jak se Korejci rádi fotí, se asi ještě někdy dostaneme. Příhoda dnešního dne, kdy mě v půlce kopce odchytila mladá Korejka, bez půl slova objala a zničehonic jsme se obě křenily do mobilu její kamarádky, není nijak výjimečná. Stejně rychle jak se zjevila, tak byla pryč.

 

Cestou dolů už spěcháme, nesmíme si nechat ujet poslední autobus. Před nádražím na nás mává pár, který nás na vrcholu fotil a zve, ať se k nim připojíme na večeři. Jak se sakra dostali tak rychle dolů nám zůstává záhadou. Pozvání ale musíme odmítnout, autobus odjíždí co nevidět. Už v něm víme, že nás nohy budou bolet ještě minimálně týden.