První kroky naší cesty kolem světa vedly do Ruska. Vzhledem k tomu, že jsme měli jen
30 denní víza a Rusko toho nabízí k vidění hodně, plánovali jsme cestu a zastávky na Transsibiřské magistrále s předstihem. Pokud si za jízdu nechcete připlatit nebo se smířít
s horní palandou v uličce a každý na jiném konci vlaku, pak sehnat lístky na tuto vlakovou legendu na poslední chvíli není jen tak. Na začátek jsme navštívili dvě města, která spojuje přítomnost kremlů – první z nich byl červený, druhý bílý.
Na skok v Moskvě
Metropole Ruské federace nás přivítala horkým letním dnem a její obyvatelé hned na začátek ještě přitopili tlačenicí u zavazadel. Zřejmě hodně spěchali, naše krosny obkroužily pás dvakrát, než jsme se k nim konečně přes masu lidí dostali. Na letišti nás pak ještě zdržely stánky mobilního operátora Megafon, u kterého jsme si chtěli koupit SIM kartu. Ten v přízemí hlásal polední pauzu a odkazoval na pobočku v prvním patře, tam jsme ale našli cedulku „Přijdu za chvíli, obraťte se na kolegy v přízemí.“. Čekání nám ale nevadilo, měli jsme řízky.
Z letiště jsme se konečně vymotali a Aeroexpress nás zavezl do centra Moskvy. Propletli jsme se mezi pouličními prodejci hraček, jídla, novin a SIM karet! a zamířili na krátkou prohlídku hlavních atrakcí města. V Gorkého parku jsme schladili nohy ve fontáně, prošli se promenádou kolem řeky pod sochou Petra Velikého a obligátně zamířili na Rudé náměstí. Fotka Leninovy hrobky, fotka u Vasila, fotka červené zdi Kremlu. Přestože Moskva nabízí spoustu kulturního vyžití a historických míst, řadím se i já do petrohradského tábora a Benátky severu mají v mém srdci významnější místo. Na moskevském hlavním náměstí nás tak nejvíce lákal GUM. Už z dálky ochranka nejstaršího městského nákupního centra vrtěla hlavou: „Batohy dolů a otevřít kapsy.“ Přestože ruční skenner v mé krosně pípal jako splašený, hlídač nás dovnitř pustil a nic už nás tak nedělilo od ruské kuchyně. V prvním patře se totiž nachází Stolovaya No. 57, kde jsme si naložili na tác místní speciality a chrochtali blahem.
Po večeři jsme pomalu zamířili na Kazaňské nádraží, odkud nás čekal první přejezd vlakem. Transsibiřský Kilometr 0 je možné vidět na vedlejším Leningradském nádraží, kam nás ale bez jízdenky nepustili. Nástupiště před vlakem okupovali uprchlíci na svých kobercích, což by nás v centru Evropy asi nepřekvapilo, v Rusku jsme je nečekali.
Bílé zdi Kazaně
Při zmínce o Kazani Rusové obyčejně áchali a óchali, byli jsme tak na centrum Tatarstánu zvědaví. Po výstupu z vlaku jsme ale nabyli podezření, jestli nás místo do města uprostřed Ruska nedovezl noční vlak na jih Evropy. Teploty atakují čtyřicítku, naše zadnice po sobě zanechávají mastné fleky a sotva opustíme jeden stín, hledáme další. Naštěstí bílý kazaňský kreml, který je stejně jako ten moskevský zapsán v seznamu UNESCO, není od nádraží daleko. Za jeho zdmi se skrývá mnoho historických chrámů a mešita, prolíná se tu tak křesťanství s muslimskou vírou.
Vedle kremlu nás zaujala i budova místního ministerstva zemědělství, jejíž jedna strana byla tvořena sochou stromu prorůstajícího do zdí. Po procházce po břehu Volhy jsme zavítali do další stolovaji a s plnými břichy spěchali na noční vlak do Jekatěrinburgu.
Vlaky na Transsibu mají různou úroveň a nikdy nevíte, co od nich očekávat, všechna naše zařízení jsme se tak snažili nabít v kavárnách a na nádraží. V čekárnách je o zásuvky velký zájem, proto jsem zbystřila, když jsem spatřila pána s prodlužovačkou. Milounkým tónem jsem ho požádala, zda si můžu ve volné zdířce nabít telefon. Ani nezvedl oči a jen zavrtěl hlavou. Ublíženě odcházím. „Karma je zdarma, blbečku!“
