Gruzie je země turistům a cestovatelům přívětivá. Mile překvapí cenami, přátelskými lidmi i množstvím nádherných treků. Text níže vás povede třemi stezkami na severu země. Některé z nich najdete na prvních stránkách Lonely Planet, o jednom dost možná neví ani místní. Proč? Protože neexistuje! Ale o tom později.
Gruzii jsme navštívili v srpnu 2016. Prvním cílem naší cesty je stejně jako pro většinu turistů vesnice Stepancminda, a to taxikáři moc dobře vědí. Máme jen matnou představu, kolik stojí maršrutka, proto nám 30 lari na osobu za dvouhodinovou jízdu přijde za hubičku a nasedáme do taxíku. Už když si pánové, kteří nás na tuto cenu umluvili, podávají ruce a vyměňují úsměvy, je nám jasné, že se jim obchod vyplatil, což se jen potvrdilo na čerpací stanici, kde místo benzínu taxikář doplňuje plyn za 10 lari, který mu hravě vystačí na celou cestu.
Po cestě maršrutkář zastavuje na několika zajímavých místech. U výhledu na přehradu Zhinvali s její tyrkysově zbarvenou hladinou, u pevnosti Ananuri – nejde minout, stará vojenská cesta vede těsně kolem ní. Jsme tam brzo ráno, místní prodejci suvenýrů teprve staví své stánky a nám se naskýtá jedinečná příležitost prozkoumat starý hrad a kostel bez přívalu lidí. Vstup je zdarma, u vchodu nikdo není, dostáváme se tak až na nejvyšší věž. Vše ale na vlastní nebezpečí, přes několik pater a propadlou podlahu, aneb vítejte v Gruzii, která by se chtěla stát součástí Evropské unie, ale neuvědomuje si, o jakou volnost ve svém smýšlení a přístupu by tím přišla. Vtipným faktem je, že ne všichni mají jasno v tom, zda Gruzie patří do Evropy či Asie. Gruzínci sami se považují za Evropany, mám však za to, že Evropa si to nemyslí.
Zastavujeme na vyhlídce Panorama nad údolím Gudauri a jen kousek od ní přímo na silnici vytékají minerální prameny vytvářející do bíla a hněda zbarvené útvary.
Stepancminda, místními nazývaná Kazbegi, se nachází v nadmořské výšce 1740 m a je vzdálená 150 km od Tbilisi. Sotva vystoupíme z jednoho taxíku, nabízejí se nám hned další na cestu ke kostelu Svaté trojice v Gergeti. My však jako první zamíříme ochutnat zázraky gruzínské kuchyně, nejvíce se těšíme na khachapuri – placku plněnou sýrem, kterou si dopřáváme v malém pohostinství s výhledem na Kazbek.
Vyhaslá sopka Kazbek se svou výškou 5047 m n.m je třetí nejvyšší horou Gruzie. Vrchol spatříte většinou jen ráno, později se skrývá v mracích. Máme štěstí horu obdivovat při výstupu ke kostelu Svaté trojice (2170 m n.m.). Možností výstupu je hned několik, nejjednodušší je nechat se vyvézt místními taxi, které i přes poznámky taxikářů, že je to „chujovsky daleko“, odmítáme a s krosnami na zádech se vydáváme boční cestou nahoru.
Kostel na vrcholu je důvěrně známý z fotografií, jedná se o jedno z nejvíce turisty navštěvovaných míst a podle toho vypadá i jeho okolí. Kolony aut, zničené prostředí a především množství turistů v žabkách a turistek na podpatcích, které je přebito jen počtem taxikářů. Jen co jsme nahoře, už nám nabízejí cestu dolů.
Na Kazbek si netroufáme – nemáme vybavení, nemáme fyzičku, ani zkušenosti. O nebezpečnosti výstupu nás přesvědčují horolezci na koních, jeden z nich s tváří od krve, kteří večer v tichosti procházejí kolem našeho provizorního tábořiště.
Vyčerpaní po předešlé bezesné noci v letadle uleháme ještě před západem slunce. Poučení plynoucí z dnešního dne je jasné – laktózově intolerantní lidé by neměli jíst khachapuri.
Václavákem k ledovci
Probouzíme se do větrného rána, a přestože se těšíme na snídani s výhledem na Kazbek, není nám přáno. Hora je až po zbytek naší návštěvy skrytá v oblacích. Dlouho se nezdržujeme, čeká nás 7-8 hodinový výšlap k ledovci Gergeti. Ještě před odchodem k ledovci poprvé zkoušíme bivakový fígl. Do bivaku ukládáme všechny věci nepotřebné pro výstup a kluci jej schovávají do keřů nedaleko od stezky.
Je neděle a spousta turistů volí stejný program jako my. Nejvíce jich pochází z Polska – vzhledem k boomu levných letenek není divu, potkáváme však i turisty například z Izraele a Ruska.
Zhruba po dvou hodinách překračujeme sedlo Arsha pass (2940 m n.m.), odtud už cesta není tak strmá, ale mezi horami se drží mraky a zastihne nás i déšť. V základním táboře (výchozím bodě pro horolezce, kteří míří na Kazbek), nabíráme vodu a po dalších dvou hodinách přicházíme k pevninskému ledovci Gergeti (3260 m n.m.) a vodopádu vytékajícímu z hor. Na ledovec si bez maček netroufáme, je na čase vyrazit zpět.
Pro nocleh volíme místo u přírodního bazénu zhruba tři kilometry jižně od Stepancmindy. Bazén se nachází uprostřed bažinatého porostu, musíme se proto často vracet a hledat cestu, kde přejdeme suchou nohou, ale nakonec se to podaří. Naše nevyřčená přání o tom, že by mohla být minerální voda teplá, se nenapňují, ale i tak je studená voda pro naše nohy úlevou.
Až k hranici s Jižní Osetií
Následující den je v plánu trek v Truso gorge. Podle všeho není nijak náročný, těšíme se tedy, že dáme nohám odpočinout. Kluci si ráno ještě dopřávají studenou koupel v bazénku a vyrážíme do nejbližší vesnice, kde chceme nasednout na taxi do vesničky Kvemo Okrokana. S taxikářem tenktokrát už smlouváme o ceně a nakonec kývneme na 30 lárů fárů. Do Kvemo Okrokana vede prašná, rozbitá a místy žádná cesta.
Vystupujeme u kamenolomu a rovnou se vydáváme do údolí. Stezka tady vede pouze jedna, nedá se minout. Asi po 2 kilometrech opět aplikujeme bivakový fígl a s lehčími batohy na zádech se nám pokračuje o poznání lépe. Potkáváme opět polské turisty, tentokrát pohodlně v čtyřkolkách, ale především se kocháme minerálními prameny, nádhernými horami a úžasným klidem. Míjíme stáda krav, oslů a jednoho Gruzínce s koňmi, který se nám snaží něco nabídnout. Přestože mu vůbec nerozumíme, po chvíli si s ním Dom podává ruce a oba se smějí od ucha k uchu. Přijde mi to docela odvážné v zemi, kde může být podání ruky považováno za uzavření smlouvy. Co když jsem právě byla vyměněná za stádo ovcí? Naštěstí šlo v tomto případě opravdu jen o projížďku na koních, kterou i kluci po chvíli odmítají.
Přicházíme do vesnice, kde se zastavil čas. Čítá asi dva domy a deset obyvatel. Zdejší obyvatelé se stále živí výhradně vlastní produkcí. Na konci cesty stojí monastýr a pár set metrů za ním pevnost Zakagori, která se již nachází na území separatistické Jižní Osetie. Pro možnost pokračování v treku je potřeba mít povolení, které není nijak náročné získat, my jsme si jej však pro tuto cestu nevyřizujeme. Před hranicemi s Jižní Osetií vás zastaví celníci a bez potřebných papírů dál nepustí. Pevnost Zakagori si prohlížíme pouze z dálky a vydáváme se zpět. S Domem chceme zvolit cestu po druhém břehu řeky a dojít tak k malému jezírku ve skále, které jsme po cestě zahlédli, nicméně po chvíli na nás křičí místní pastevec: „Cобака, Cобака, au, au!“ a v tu chvíli už vidíme i smečku psů, která nás zavětřila, a poslušně se vracíme na druhou stranu řeky.
Večer kempíme v Kvemo Okrokana na zahradě místního strejdy. Ten nám nejen uvaří čaj, ale nabízí i chléb a rajčata. Není to Gruzínec, ale hrdý Osetinec. Jezdí sem jen na několik dní v týdnu a polorozpadlou věž, pod kterou spíme, stavěl děd jeho dědečka.
Věží je v Gruzii opravdu spousta, jedná se o zachovalé obranné věže z 9. až 13. století, které sloužily rodinám k obraně proti nájezdníkům, lavinám, ale i krevní mstě.
Když na Google mapách není cesta, tak tam není cesta!
Poslední den v severní části země jsme se rozhodli strávit v údolí Khada. Vycházíme z malé vesničky Seturni, která čítá řádově pouze desítky domů. Čtyř zmatených baťůžkářků si všimá postarší paní a hned nám radí, kudy jít. Ptá se, odkud jsme přijeli a na cestu nás nepustí bez dvou obrovských pirohů, alias kynutých placek plněných bramborovou kaší.
S díky se loučíme, přelézáme plot a škrábeme se na malý kopeček, ze kterého máme namířeno na druhou stranu údolí. Z dálky naše cesta vypadá jako procházka s lehkým stoupáním, za hodinku tam musíme být. Nutno podotknout, že náš dnešní trek byl vždy jen teoreticky popsán, popřípadě někdo spojil pár bodů na mapě.
Z kopce se nám jde ještě dobře, tráva je sice vyšší a stádo ovcí by se tu uživilo, nicméně celkem pohodovým tempem klopýtáme po chodníčku. První úskalí přichází v okamžiku, kdy chceme přejít na druhou stranu doliny na protější svah. V dolince se drží nejvíce vody a velkým neprostupným keřům se tu velmi daří. Nakonec se nám podaří přejít na druhý kopec a začínáme stoupat. Pomalu. Ne, že by byl kopec tak strmý, problémem je, že zde už pěšinka není a to, co se z dálky jevilo jako uschlá zežloutlá tráva, je ve skutečnosti dva metry vysoký porost trávy a ostružiní. O hmyz zde taky není nouze, největší problém nám dělají pavouci, kteří si hoví v pavučinách v úrovni našich obličejů. Když se po dvou a půl hodinách konečně vyškrábeme na vrchol, nikomu už se nechce pokračovat k věžičce, u které jsme si chtěli dát pauzu a oběd.
Naštěstí dolů už scházíme po úzkém vyšlapaném chodníčku. Pro pauzu se rozhodujeme až u rozpadlého kostela, u kterého stojí jediný pár stromů v okolí a my si konečně dopřáváme odpočinek.
Kostelík pochází ze 4. století a podle toho také vypadá. Fresky, které měly být hlavní zajímavostí stavby, už jsou jen stěží rozeznatelné a uvnitř kostela zvažuji, zda Bůh přece jen neexistuje, protože tyto stěny už drží pohromadě jedině díky jeho vůli.
Později zjišťujeme, že kameny, na kterých jsme si dopřávali piknik nejsou jen tak obyčejné šutry, ale vyryté kříže a jména jasně naznačují, že jsme se právě nasvačili na něčím hrobě. Pomalu se tedy zvedáme a míříme dále z kopce k řece.
Voda má kolem deseti stupňů, ale koupel je pro nás už nutností, proto se zatnutými zuby (a půlkami) všichni smýváme špínu z těl a už už se krčíme u ohně.
V údolí Khada se nachází kolem šedesáti starých věží, neměli jsme možnost prozkoumat všechny, nicméně i tak jsme s dnešním výkonem spokojeni a se západem Slunce uleháme i my.
