san #1 Songnisan

Prvním národním parkem, který jsme v Jižní Koreji navštívili, byl Songnisan. Podzim teprve začínal a barevného listí si v příštích fotoreportážích užijete dosyta. Pro začátek tedy přinášíme jen krátký úvod do hlubin korejské duše a žaludku.

Songnisan je šestý největší park v Jižní Koreji, který se rozkládá v centrální části země. Dopředu musíme upozornit, že přívlastku -san se až do konce cesty po Koreji nezbavíme. San totiž v korejštině znamená hora.

Do parku přijíždíme v sobotu po poledni a jako první jdeme zjistit, jestli jsou na konci září ještě vůbec otevřené kempy. Korejci prý podle všeho stanování nepovažují za dostatečně pohodlný způsob nocování. Plac pro stany je naštěstí ještě funkční a zdaleka na něm nejsme sami. Blíží se korejský svátek Chuseok, rodiny tak vyrazily do přírody. V tábořišti si připadáme poněkud hloupě. Ne snad proto, že jsme tady jediní cizinci, může za to náš příbytek. Zatímco místní obyvatelé do svých stanů velikosti 3+1 vměstnají i ohřívače na vodu, přenosné televize a ledničky, my v tichosti opodál stavíme své 1+kk a už už mizíme do parku.

Stejně jako v ostatních národních parcích, i tady se ukrývá hned několik budistických chrámů. Mniši v Koreji si totiž už v minulosti potrpěli na krásná přirodní místa a budovali v nich své svatyně. Tou nejznámější tady je chrám Beopjusa, jehož návštěvu jsme si nemohli nechat ujít. Podle některých zdrojů na něj totiž shlíží největší stojící socha Buddhy na světě. Tyto zdroje si ale zřejmě jen neověřily své zdroje, protože tak velká ta socha rozhodně není.

Pro pózování na fotky se učíme fígly mladých Korejců, kteří by za množství svých selfie dávno měli dostat Nobelovu cenu za mír.

Jednou z věcí, kterou v korejských národních parcích nemusíte mít stále na paměti, je voda. U chrámů totiž vydycky najdete pramínek čisté, ledové a především výborné vody, u kterého visí i hrníček nebo naběračka.

Výlet nám trošku kazí počasí, jsme tak nuceni ho zkrátit a schovat se do jednoho z mnoha restauračních zařízení. Přestože nám nikdo z obsluhy vůbec nerozumí, podaří se nám objednat hrnec plný bulgogi. Bulgogi je vepřový vývar se spoustou zeleniny, masa a nudlí. Někdy se do něj přidávají i houby.

Co nám ale paní přinese se stěží vejde na stůl. Vedle stále vařící polévky před nás pokládá destítky mističek s přílohami všeho druhu. Zeleninou, kterou jsme zatím v životě neviděli, smaženými houbami, rybou a samozřejmě kimči. Kimči je v podstatě zelí, které se naloží do soli a poté promývá vodou tak dlouho, dokud přesolená chuť nevyprchá. Poté se přidávají čili papričky, které dodají typickou pálivost.

Číšnice u našeho stolu stojí ještě dlouho. Název jedné přílohy po druhé ťuká do překladače a ukazuje nám anglický výsledek. Marně se jí snažíme nechápavými pohledy vysvětlit, že ani tak nemáme tušení, co to vlastně jíme.

V noci se počasí nezlepšilo, druhý den proto míříme zpět do našeho dočasného domova v Daejeonu. Výhodou malých měst jako Songnisan je to, že na stanicích mají místo prodavače za přepážkou automaty na jízdenky, které berou i evropské karty. V takovém dopravním uzlu, jako je Daejeon, jsme totiž vždy museli platit hotově.

V Jižní Koreji je celkem 22 národních parků, z toho 17 v horách, 4 na pobřeží a na moři a 1 historický park. Přehledné informace o nich najdete na stránkách Národních parků Jižní Koreji.