Zamířili jsme dále na západ a poslední noční vlak nás zavezl do Ulan Ude, centra Burjatské republiky. Závěr naší cesty Ruskem měl být ve znamení týdenního putování pěšky na Svatém nose, ostrově medvědů, hadů a termálních pramenů. Osud a příroda tomu ale nechtěli a dopadlo to celé jinak.
Nemilosrdná děžurnaja
Pokaždé, když jsme nastupovali do vlaku na Transsibiřské trati, byli jsme plni očekávání, co nám tentokrát plackarta ve společném prostoru vagónu přinese. Někdy to byla třída dětí jedoucích přes půl země na letní tábor, jindy podivíni, kteří na nás beze slova hodiny upřeně zírali, nebo prostě jen turisté směřující na Bajkal. Tentokrát nás pobavila skupinka korejských teenagerů a děžurnaja, která se je rozhodla držet zkrátka: „To okno zůstane zavřené! A jestli někoho uvidím nabíjet si v zásuvce mobil, tak ho zabavím a vrátím na konci jízdy!“
Ve 4 ráno nás děžurnaja nemilosrdně budí a oznamuje zastávku Ulan Ude. S ospalýma očima vystupujeme a ploužíme se na autobusové nádraží, kde nás po cestě překvapí hlava. Obrovská Leninova busta shlížející na centrum města.
Maršrutka do Ust-Barguzin, nejbližší vesnice k poloostrovu Svatý Nos, je jako obvykle narvaná k prasknutí. Většina cesty je naštěstí asfaltovaná, ale čím víc se blížíme severu, tím častěji se objevují neočekávané nezpevněné úseky, při kterých tlučeme hlavou o strop minivanu. Řidič si ale jízdu očividně užívá a svižné tempo mu udává novodobý ruský pop. Že se jedná o novinku v hitparádě odhadujeme podle slov, která se z rádia linou: „Naš Krym dorogoj! NAŠ KRYM DOROGOJ!“
Dodržování ruských pravidel
V Ust-Barguzin nakupujeme týdenní zásoby a pěšky míříme k bráně parku, která je ještě 5 kilometrů vzdálená. Přicházíme už za tmy, i tak nám ale vyjde naproti strážná a chce nás registrovat. Když zjistí, že jsme přišli pěšky, zhrozí se a odmítá nás pustit dál: „Nejbližší kemp je 40 kilometrů odsud, jinde spát nemůžete! Zavolám vám taxi zpět do vesnice.“ Tomu se ale bráníme a usmlouváme, že si postavíme stan před branou a s prvními slunečními paprsky vyrazíme do parku.
S ránem ale přijde další rána. Strážná nám oznamuje, že jsou v parku rozsáhlé požáry a pěšky nás tam rozhodně nepustí. Navíc podle jejích slov funguje pouze jeden kemp a mimo něj se nemůžeme pohybovat. Permit nám proto udělí jen na tři dny. Aby nám to ale aspoň trochu ulehčila, pomáhá nám sehnat dopravu a snaží se nás nacpat do projíždějících aut. Nakonec se svezeme s francouzskou rodinou, která míří na celodenní výlet na nejvyšší kopec poloostrova. Po cestě míjíme stany podél pobřeží a přestože lodě v zálivu dle slov strážné nemají povolení k převozu turistů, vesele nás lákají na projížďku. Tolik k přísnému zákazu pohybovat se mimo kemp.
UAZ, který jsme stopli, nás vysadí 7 kilometrů od kempu, musíme do něj tedy přes všechna nařízení dojít po svých. Je nám jasné, že z pravidel, zákazů a příkazů si tady nikdo hlavu nedělá, a rozhodujeme se následovat jejich vzor. Požáry ale nebereme na lehkou váhu, o jejich vážnosti nás přesvědčuje letadlo, které před našimi zraky za letu nabírá vodu z jezera a odlétá hasit.
Termály uprostřed léta
Druhý den se vydáváme do Hadí zátoky, která ukrývá tři termální prameny. Pohodlní turisté se tam dopraví zakázanou lodí, my tam dojdeme zakázanou stezkou. Jako obvykle se nám brzké vstávání nevyplácí, naším údělem je opět prorážet ranní pavučiny. Přestože Dom přede mnou točí trekovou holí o stošest, některé pavučiny mu končí na rukou a v obličeji. „Musíš točit o třistašedesát,“ usmívám se na něj. Jeden by očekával, že se množství osminohých nestvůr postará o to, aby tu bylo aspoň méně ostatního hmyzu, ale zdejší pavouci jsou na Bajkalu zřejmě také jen na dovolené. Přemýšlím, že si nasadím na hlavu moskytiéru, ale Dom, který ji má v batohu, je najednou daleko přede mnou a kdybych otevřela ústa a chtěla na něj zakřičet, hejno hmyzu, které by mi do nich nalétalo, by mi vystačilo na dopolední svačinku.
Když po dvou hodinách potkáme turisty v protisměru, konečně se nám uleví, pavučiny dál jsou proraženy! Skupinka Angličanů o sobě dávala znát už z dálky, jejich vedoucí měla na krku rolničku na odhánění medvědů. O tom, jak se vyvarovat medvědům na Bajkalu, jsme slyšeli a četli mnohé. V USA a Kanadě jsou podle všeho medvědí zvyklí na to, že turisté dělají hluk a taková rolnička je od skupiny výletníků odradí. Naopak v Rusku, kde zvoneček nebo rolničku mají na krku připevněnu nejčastěji ovce, které medvědi s chutí trhají, je nošení cinkajících předmětů velmi odvážný kousek.
Na konci strastiplné trati nás čeká zasloužená odměna v podobě tří různě horkých termálních pramenů. A když zrovna odplují lodě plné turistů, můžeme si je užívat jen pro sebe. Hadí zátoka dostala jméno podle výskytu většího množství těchto plazů. Dnes tu ale podle informační tabule žijí jen dva druhy. Jeden z nich je jedovatý, druhý ne. Proto když se mi na stezce pod nohami zaklikatí had, krve by se ve mně nedořezal.
Dopravu z parku máme domluvenu s majitelem kempu Sašou, který svým Kamazem odváží odpadky na skládku ve vesnici. Návštěvu poloostrova jsme zkrátili o více než 3 dny, zpět do burjatského hlavního města tedy nespěcháme a nic nám nebrání cestu zpět postupně odstopovat. Po 15 minutách nám ale zastavuje mladý Burjat, který se svou matkou míří až do Ulan Ude, tak proč ne. Když se zmíníme, že jsme z České republiky, řidič nadšeně vykřikuje: „Aaaa, Jágr! Jágr!“ a jízda je hned veselejší.
Krutá Sibiř
Burjati jsou původem Mongolové, v oblasti se proto mísí křesťanství s buddhismem, ale velkou roli hraje i na téhle straně Bajkalu šamanismus. Totemy a mohyly s barevnými šátky lemují okraje silnic, někteří řidiči u nich zastavují, aby u nich položili drobnou minci, ti spěchající na ně aspoň zatroubí.
Posledních pět dní se rozhodujeme strávit v centru Burjatské republiky. Po třech týdnech na cestě (a aktuálně přesně devíti dnech bez sprchy) trochu oddychu uvítáme. Ulan Ude se nepyšní jen obří hlavou Lenina, je to město plné historie, kultury a zábavy. Mongolský vliv poznáte už při výběru z jídelního menu, dosud jsme si s chutí objednávali pozzy, tady ale vaší objednávce nerozumí. Masovým knedlíčkům se neřekne jinak než buzzy. Začínáme si opravdu připadat jako v Mongolsku, mezi dřevěnými domky vykukují jurty, lidé mluví zvláštním nářečím a potkáváme čím dál tím více buddhistických chrámů, které místní nazývají „dacany“. Nicméně přestože je léto, tak nám pohled na místní žebráky připomíná, že jsme stále na Sibiři, která umí být i krutá. Někteří z nich před kolemjdoucími zvedají bezprsté pahýly rukou. To je totiž vše, co jim po mrazivých zimách zbylo.
